Ráno byl budíček kolem půl osmé. Nasnídali jsme se a u toho jsme se stihli pohádat. Teda jenom trošku. Pavel s Láďou a Petrou chtěli vyrazit na dlouhou túru. Že vylezou na nejbližší horu, obejdou tu vedle a údolím se vrátí domů. Je to poměrně náročná cesta. Obvykle jezdí lanovka, ale byla zavřená. Navíc trošku poprchávalo. Já jsem si na takovouhle trasu netroufala. Navíc jsem měla puchýře od včerejšího dne. Michal taky nechtěl jít, protože měl druhý den řídit a říkal, že se nechce odrovnat, protože má za nás zodpovědnost. Což je naprostá pravda. No a ostatním se to moc nelíbilo. Snažili se nás přemluvit, že bychom měli jít s nima, že je to blbý, když jsme tam společně. Nakonec jsme šli odděleně, každá skupina svou trasu, ale byla to trochu drobná nepříjemnost.
Já s Michalem jsme vyrazili po proudu řeky, podívat se na místo, kde se vlévá do jezera. Vypadalo to tam jako na mořském pobřeží. A cestou jsme viděli duhu. Dokonce dvojitou. Víte, že když jsou 2 duhy nad sebou, ta co je výš má zrcadlově otočené barvy? Byl to bezvadnej pohled. Chvílemi sice poprchávalo, ale byly to jenom krátké přepršky. Jindy zase svítilo sluníčko a bylo teplo. Klasické přeháňkové počasí. Cestou podél řeky byl úžasný výhled. Řečiště mělo občas hloubku až 6 metrů a voda byla tak průzračně čistá, že bylo vidět na dno. Všude rostly houby a borůvky. Byla to příjemná procházka. U jezera jsme vyfotili párma fotek a vydali se na zpáteční cestu. Myslím, že v zimě, když jezero zamrzne, to musí být taky úchvatný pohled.
Druhá cesta, na kterou jsme se s Michalem vydali, vedla po královské stezce na vyhlídku, kde jsme byli už včera. Stejně jsme se zase občas zasekli a pozorovali krajinu. Ten pohled je prostě neopakovatelný. Na vyhlídce jsme si dali sváču a pochodovali k asi kilometr vzdálenému malému jezeru. Cesta vedla přes takovou louku, na které rostla tráva a mech. Jak bylo vlhko po dešti, tak jsme se bořili až po kotníky do bažiny. Naštěstí přes louku vedl chodník. No, chodník. Byla to cestička postavená z prken. Ale dalo se to přejít. Jezero bylo úžasný. Kolem jsme našli i pár ohnišť. V létě se tu dá stanovat. Vlastně, po celém národním parku je povolené celoroční stanování. To je trochu rozdílnější než v Čechách. Chtěli jsme jezero obejít, ale nebyla tam cesta, tak jsme se vrátili zpátky na vyhlídku. A dál jsme šli proti proudu řeky.
Michal má rád divokou vodu. Říkal, že kvůli takovéhle krajině sem vlastně přijel. Takže jsme od cesty průběžně odbíhali fotit peřeje a vůbec dívat se na řeku. Mě to víceméně nevadí, takže to bylo příjemný. Cestou jsme museli překročit 2 další řeky po kovových visutých mostech. Naštěstí byly bezpečné a moc se nehoupaly. Jinak bych asi s přechodem měla problém. Jsem na tyhle věci hrozný zbabělec a občas mám příliš velký strach o svoji osobu. :-) Asi po hodině cesty jsme potkali stádo sobů. Tentokrát byli divocí. Na žádném jsme neviděli obojek. Byli jenom 20 metrů od nás. Bohužel šel vítr z naší strany, tak nás rychle zavětřili a utekli. Podařilo se mi vyfotit jenom zadky. Ale bylo to super. Byli hrozně hezcí. Pak už jsme šli jenom chvilku dál. Našli jsme hezké místečko u řeky, kde jsme si dali další svačinu a pak jsme se vydali na cestu zpátky. Už nám to šlo rychleji, protože jsme neodbíhali k peřejím.
Když jsme se vrátili do civilizace, dali jsme si zase za odměnu kafe a borůvkový koláč v restauraci. Tam jsme počkali asi tři čtvrtě hodiny na ostatní. Vrátili se všichni s mokrýma botama, protože se brodili k nějakému jezeru bažinatou loukou. Taky měli červený tváře a byli hrozně utahaní. Prý to byl krutý výšlap do hodně prudkého kopce. A taky že jo. Vystoupali na asi 4 kilometrech o 800 výškových metrů. Což mi přijde dost drsný. Hora je jinak vysoká asi 1400 metrů.
Doma na hotelu jsme udělali k večeři hamburgery a s ještě větším potěšením jsme si vychutnali dlouhé saunování. Potom jsme si museli zabalit věci, protože druhý den nás čekal přesun do Norska. Konkrétně do Narviku a Tromso (o má být přeškrtnuté, ale nevím, jak ho udělat :-). Ale o tom až zítra....
Já s Michalem jsme vyrazili po proudu řeky, podívat se na místo, kde se vlévá do jezera. Vypadalo to tam jako na mořském pobřeží. A cestou jsme viděli duhu. Dokonce dvojitou. Víte, že když jsou 2 duhy nad sebou, ta co je výš má zrcadlově otočené barvy? Byl to bezvadnej pohled. Chvílemi sice poprchávalo, ale byly to jenom krátké přepršky. Jindy zase svítilo sluníčko a bylo teplo. Klasické přeháňkové počasí. Cestou podél řeky byl úžasný výhled. Řečiště mělo občas hloubku až 6 metrů a voda byla tak průzračně čistá, že bylo vidět na dno. Všude rostly houby a borůvky. Byla to příjemná procházka. U jezera jsme vyfotili párma fotek a vydali se na zpáteční cestu. Myslím, že v zimě, když jezero zamrzne, to musí být taky úchvatný pohled.
Druhá cesta, na kterou jsme se s Michalem vydali, vedla po královské stezce na vyhlídku, kde jsme byli už včera. Stejně jsme se zase občas zasekli a pozorovali krajinu. Ten pohled je prostě neopakovatelný. Na vyhlídce jsme si dali sváču a pochodovali k asi kilometr vzdálenému malému jezeru. Cesta vedla přes takovou louku, na které rostla tráva a mech. Jak bylo vlhko po dešti, tak jsme se bořili až po kotníky do bažiny. Naštěstí přes louku vedl chodník. No, chodník. Byla to cestička postavená z prken. Ale dalo se to přejít. Jezero bylo úžasný. Kolem jsme našli i pár ohnišť. V létě se tu dá stanovat. Vlastně, po celém národním parku je povolené celoroční stanování. To je trochu rozdílnější než v Čechách. Chtěli jsme jezero obejít, ale nebyla tam cesta, tak jsme se vrátili zpátky na vyhlídku. A dál jsme šli proti proudu řeky.
Michal má rád divokou vodu. Říkal, že kvůli takovéhle krajině sem vlastně přijel. Takže jsme od cesty průběžně odbíhali fotit peřeje a vůbec dívat se na řeku. Mě to víceméně nevadí, takže to bylo příjemný. Cestou jsme museli překročit 2 další řeky po kovových visutých mostech. Naštěstí byly bezpečné a moc se nehoupaly. Jinak bych asi s přechodem měla problém. Jsem na tyhle věci hrozný zbabělec a občas mám příliš velký strach o svoji osobu. :-) Asi po hodině cesty jsme potkali stádo sobů. Tentokrát byli divocí. Na žádném jsme neviděli obojek. Byli jenom 20 metrů od nás. Bohužel šel vítr z naší strany, tak nás rychle zavětřili a utekli. Podařilo se mi vyfotit jenom zadky. Ale bylo to super. Byli hrozně hezcí. Pak už jsme šli jenom chvilku dál. Našli jsme hezké místečko u řeky, kde jsme si dali další svačinu a pak jsme se vydali na cestu zpátky. Už nám to šlo rychleji, protože jsme neodbíhali k peřejím.
Když jsme se vrátili do civilizace, dali jsme si zase za odměnu kafe a borůvkový koláč v restauraci. Tam jsme počkali asi tři čtvrtě hodiny na ostatní. Vrátili se všichni s mokrýma botama, protože se brodili k nějakému jezeru bažinatou loukou. Taky měli červený tváře a byli hrozně utahaní. Prý to byl krutý výšlap do hodně prudkého kopce. A taky že jo. Vystoupali na asi 4 kilometrech o 800 výškových metrů. Což mi přijde dost drsný. Hora je jinak vysoká asi 1400 metrů.
Doma na hotelu jsme udělali k večeři hamburgery a s ještě větším potěšením jsme si vychutnali dlouhé saunování. Potom jsme si museli zabalit věci, protože druhý den nás čekal přesun do Norska. Konkrétně do Narviku a Tromso (o má být přeškrtnuté, ale nevím, jak ho udělat :-). Ale o tom až zítra....
Žádné komentáře:
Okomentovat