Ráno jsme vstali docela v pohodě. Pavel s Láďou vstali o trošku dřív, protože chtěli jít od univerzitního muzea. Nám ostatním se nechtělo, takže jsme si přispali. V ceně pokoje byla i snídaně. Dali jsme si toastíky se šunkou a sýrem, müsli s jogurtem, Nutellu, chlebík s marmeládou, zeleninu, kafe, čaj, džus a tak podobně. Byla to dobrá snídaně. :-) S Michalem a Petrou jsme vyrazili na obhlídku města za dne. Bylo pondělí ráno, takže panoval běžný provoz. Nakoupili jsme nějaké suvenýry, prošli jsme pár obchodu, navštívili supermoderní budovu, kde je umístěná radnice, knihovna a kino v jednom. Poněkud zvláštní stavba uprostřed historického centra města, ale budiž.
Po procházce jsme sedli do auta a vyrazili do muzea pro kluky. Museli jsme se asi 2x otáčet nebo vracet. Neměli jsme pořádnou mapu a taky značení ulic bylo poněkud podivné. Trošku jsme si zajeli, ale nakonec jsme muzeum našli. Je docela velký. Zrovna toho dne tam předávali cenu nějaké významné Sámské umělkyni, tak jsme viděli Sámy v originálních oblečcích a podobně. Bylo to hezký. Trošku mi to připomínalo barevné folklorní kroje z Čech. V muzeu jsme potkali kluky a taky jednu Slovenku, co tam pracuje. Říkala nám, že v Tromso studovala a už tam zůstala. Byla moc milá. Dala nám slevu na knížky a další věci, co jsme si koupili. Bylo to docela překvapení. Říkala, že momentálně v Tromso žije a studuje asi 15 Čechů a Slováků. Zrovna večer předtím prý měli nějaké krajanské setkání, se svíčkovou a podobně. Kdybychom se s touhle holčinou seznámili o večer dřív, bývali jsme se mohli seznámit s více lidma. Ale co, nedá se nic dělat.
Z muzea jsme vyrazili na nákup a potom na vyhlídku. Museli jsme vyjet kabinovou lanovkou. Cena nebyla ani tak hrozná. Dá se jít sice pěšky, ale je to výlet na víc než na hodinu a na to jsme neměli už čas. Jo a tu kabinovou lanovku řídil takový ošlehaný blonďatý norský horský vlk. Nahoře na vyhlídce bylo půl metru sněhu a hrozná zima. Udělali jsme pár fotek a šli jsme se schovat do tepla. Fotit stejně ani moc nešlo, protože do záběru se pokaždé dostala střecha od té lanovkové stanice nebo nějaké dráty. Ale výhled stál za to. Viděli jsme celé město a hory a moře a bylo to bezvadný. V restauraci jsme si potom dali vafli a kafe a za hodinu sjeli zase dolů.
Pak už jsme vyrazili na cestu zpátky. Byly asi 2 odpoledne a čekala nás dlouhá cesta do Abiska. V autě jsme si povídali o všem možným. Byla to docela zábava. :-) Pár kilometrů za Tromsem začalo sněžit. Nejdřív jenom tak poletovaly malé vločky, pak začalo sněžit víc. No a během dvou hodin propukla poměrně divoká sněžná bouře. Napadalo asi půl metru sněhu. Silničáře to asi nějak překvapilo, či co a silnice rozhodně neprotahovali. Takže jsme zůstali trčet v koloně, pod kopcem a uprostřed ničeho. A venku pořád chumelilo. Nevěděli jsme, jestli máme jet nahoru. Některá auta to zkoušela a je fakt, že žádná se nevracela. Takže průjezdné to asi bylo. Jenže Michal říkal, že za nás má zodpovědnost a že se mu nechce riskovat, že to s náma otočí někde do příkopu. Kluci ho zas naváděli ať jede, že to musíme zvládnout, když to zvládla ostatní auta. No, nakonec jsme počkali asi ještě půl hodiny. Pak projelo asi 5 náklaďáků směrem nahoru a dolů a trochu rozjezdili sníh. Naštěstí nemrzlo. Michal se odhodlal a vyrazili jsme. Zvládli jsme to bez problémů. Ale přeci jenom jsem měla trochu strach. Jeden nikdy neví. Naštěstí Michal je výbornej řidič a projevil pevný nervy a nenechal si do řízení od nikoho kecat. Na kopci nás zastavila kolona. Pak se ale objevila vojanda a říkala, že řídí obousměrně provoz armáda. Že musíme počkat tak 5 minut a pak pojedeme dál. Všechno bylo, jak řekla a za pár minut jsme vyrazili dál. Zastavili jsme snad už jenom na jedné benzínce, kde jsme se trošku protáhli a posilnili a pak už jsme jeli plynule. Kousek před hranicema se nám stala trošku nepříjemná záležitost. Začalo mrznout a v jednom ani ne příliš prudkém kopci si najednou auto začalo dělat co chtělo. Nešlo to uřídit. Smekalo se do všech stran. Takže jsme museli všichni kromě řidiče ven a tlačit. Naštěstí po 30 metrech už to bylo dobrý. Ale bylo to další velké dobrodružství. Sice nám trochu docházel benzín, ale nakonec jsme v pořádku dojeli do Abiska, kde jsme měli spát poslední noc. Byl to ten samý hostel jako předtím. Pár lidí šlo do sauny, my ostatní jsme připravili večeři. Osadníky už se pak nikomu hrát nechtělo, tak se hrál kent. Je to taková šílená karetní hra, kterou jsem naposledy hrála někdy na letním táboře. Vzhledem k tomu, že na ni je potřeba jen 4 lidí, tak já jsem si dělala něco svého a ostatní hráli. Byla to sranda, poslouchat je jak na sebe pokřikují: „Kent! Stop kent! Double kent!“ a další karbanické hlášky. Ale bavili se u toho naprosto skvěle. Ten den byl celkově docela náročnej, tak jsme to kolem půlnoci všichni zabalili a šli spát.
Michal nějak nemohl usnout, tak si šel na chvíli ještě sednout do kuchyně. Asi o půl jedné přišel do pokoje a řekl, že venku je záře, ať se jdeme podívat. A vážně tam byla. Přes celý obzor, krásná, zase zelená. Evidentně nám přálo štěstí. Vidět polární záři dvakrát po sobě, to je hodně silný zážitek. Pak už jsme ale vážně šli spát.
Po procházce jsme sedli do auta a vyrazili do muzea pro kluky. Museli jsme se asi 2x otáčet nebo vracet. Neměli jsme pořádnou mapu a taky značení ulic bylo poněkud podivné. Trošku jsme si zajeli, ale nakonec jsme muzeum našli. Je docela velký. Zrovna toho dne tam předávali cenu nějaké významné Sámské umělkyni, tak jsme viděli Sámy v originálních oblečcích a podobně. Bylo to hezký. Trošku mi to připomínalo barevné folklorní kroje z Čech. V muzeu jsme potkali kluky a taky jednu Slovenku, co tam pracuje. Říkala nám, že v Tromso studovala a už tam zůstala. Byla moc milá. Dala nám slevu na knížky a další věci, co jsme si koupili. Bylo to docela překvapení. Říkala, že momentálně v Tromso žije a studuje asi 15 Čechů a Slováků. Zrovna večer předtím prý měli nějaké krajanské setkání, se svíčkovou a podobně. Kdybychom se s touhle holčinou seznámili o večer dřív, bývali jsme se mohli seznámit s více lidma. Ale co, nedá se nic dělat.
Z muzea jsme vyrazili na nákup a potom na vyhlídku. Museli jsme vyjet kabinovou lanovkou. Cena nebyla ani tak hrozná. Dá se jít sice pěšky, ale je to výlet na víc než na hodinu a na to jsme neměli už čas. Jo a tu kabinovou lanovku řídil takový ošlehaný blonďatý norský horský vlk. Nahoře na vyhlídce bylo půl metru sněhu a hrozná zima. Udělali jsme pár fotek a šli jsme se schovat do tepla. Fotit stejně ani moc nešlo, protože do záběru se pokaždé dostala střecha od té lanovkové stanice nebo nějaké dráty. Ale výhled stál za to. Viděli jsme celé město a hory a moře a bylo to bezvadný. V restauraci jsme si potom dali vafli a kafe a za hodinu sjeli zase dolů.
Pak už jsme vyrazili na cestu zpátky. Byly asi 2 odpoledne a čekala nás dlouhá cesta do Abiska. V autě jsme si povídali o všem možným. Byla to docela zábava. :-) Pár kilometrů za Tromsem začalo sněžit. Nejdřív jenom tak poletovaly malé vločky, pak začalo sněžit víc. No a během dvou hodin propukla poměrně divoká sněžná bouře. Napadalo asi půl metru sněhu. Silničáře to asi nějak překvapilo, či co a silnice rozhodně neprotahovali. Takže jsme zůstali trčet v koloně, pod kopcem a uprostřed ničeho. A venku pořád chumelilo. Nevěděli jsme, jestli máme jet nahoru. Některá auta to zkoušela a je fakt, že žádná se nevracela. Takže průjezdné to asi bylo. Jenže Michal říkal, že za nás má zodpovědnost a že se mu nechce riskovat, že to s náma otočí někde do příkopu. Kluci ho zas naváděli ať jede, že to musíme zvládnout, když to zvládla ostatní auta. No, nakonec jsme počkali asi ještě půl hodiny. Pak projelo asi 5 náklaďáků směrem nahoru a dolů a trochu rozjezdili sníh. Naštěstí nemrzlo. Michal se odhodlal a vyrazili jsme. Zvládli jsme to bez problémů. Ale přeci jenom jsem měla trochu strach. Jeden nikdy neví. Naštěstí Michal je výbornej řidič a projevil pevný nervy a nenechal si do řízení od nikoho kecat. Na kopci nás zastavila kolona. Pak se ale objevila vojanda a říkala, že řídí obousměrně provoz armáda. Že musíme počkat tak 5 minut a pak pojedeme dál. Všechno bylo, jak řekla a za pár minut jsme vyrazili dál. Zastavili jsme snad už jenom na jedné benzínce, kde jsme se trošku protáhli a posilnili a pak už jsme jeli plynule. Kousek před hranicema se nám stala trošku nepříjemná záležitost. Začalo mrznout a v jednom ani ne příliš prudkém kopci si najednou auto začalo dělat co chtělo. Nešlo to uřídit. Smekalo se do všech stran. Takže jsme museli všichni kromě řidiče ven a tlačit. Naštěstí po 30 metrech už to bylo dobrý. Ale bylo to další velké dobrodružství. Sice nám trochu docházel benzín, ale nakonec jsme v pořádku dojeli do Abiska, kde jsme měli spát poslední noc. Byl to ten samý hostel jako předtím. Pár lidí šlo do sauny, my ostatní jsme připravili večeři. Osadníky už se pak nikomu hrát nechtělo, tak se hrál kent. Je to taková šílená karetní hra, kterou jsem naposledy hrála někdy na letním táboře. Vzhledem k tomu, že na ni je potřeba jen 4 lidí, tak já jsem si dělala něco svého a ostatní hráli. Byla to sranda, poslouchat je jak na sebe pokřikují: „Kent! Stop kent! Double kent!“ a další karbanické hlášky. Ale bavili se u toho naprosto skvěle. Ten den byl celkově docela náročnej, tak jsme to kolem půlnoci všichni zabalili a šli spát.
Michal nějak nemohl usnout, tak si šel na chvíli ještě sednout do kuchyně. Asi o půl jedné přišel do pokoje a řekl, že venku je záře, ať se jdeme podívat. A vážně tam byla. Přes celý obzor, krásná, zase zelená. Evidentně nám přálo štěstí. Vidět polární záři dvakrát po sobě, to je hodně silný zážitek. Pak už jsme ale vážně šli spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat