A čas se nachýlil. Přišel poslední den výletu. Všichni jsme byli trochu unavení, a co si budeme nalhávat – už fungovala i trochu ponorka. Ráno jsme se nasnídali, umyli, pobalili věci a vyrazili na dlouhou cestu zpět do Luley. Nabrali jsme benzín a směr Kiruna. Tam jsme vysazovali Pavla. Odlétal totiž z Kiruny, aby byl dřív ve Stockholmu. Musel do školy. Konečně jsme si prohlédli Kirunu za světla. Vůbec to není hezké město. Z náměstí je výhled tak akorát do dolů. Ale myslím, že to jsem tu už psala. Na letišti vůbec nikdo nebyl. Bylo to hrozně malé letišťátko, jenom jeden dům a jedna dráha. Lítají tam tak asi 2 letadla denně. Až mi bylo líto nechat tam Pavla samotného čekat 2 hodiny. Ale my jsme museli jet dál. Poslední objetí a bylo. Dveře se zaklaply, my nasedli do auta a už se to jelo. Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko a barvy zase jen hrály. V tom okamžiku se mi vůbec nechtělo zpátky.
Cesta byla docela nudná. Povídali jsme si o počítačích, filmech, knížkách, poslouchali jsme hudbu a bylo to docela fajn. Zastavili jsme na benzínce a dali jsme si bezva cheesburgra a kafe. Michal se trochu protáhl, odpočinul si a zase se pokračovalo. Všichni jsme zamávali budce, když jsme překračovali polární kruh v opačném směru. Myslím, že v tom okamžiku jsme si všichni řekli, že se sem chceme jednou vrátit. Já teda rozhodně jo.
Do Luley jsme dojeli tak ve tři hodiny. V pět jsme museli odevzdat auto na letišti. Měli jsme tudíž čas a tak jsme se šli projít po městě. Mají tam úchvatný kostel na náměstí. Opravdu majestátní. Dovnitř jsme se nedostali, ale i zvenčí ten pohled stál za to. Jinak město je to vcelku normální. Byli jsme se podívat v obchoďáku a prošli jsme hlavní nákupní třídu. Prostě jako každé jiné město. Trošku jsme se motali v ulicích, než jsme natrefili na správnou silnici k letišti, ale vzhledem k tomu, že jsme si zvykli na pitomé značení, to nikoho téměř nerozhodilo.
Auto jsme vrátili bez problémů, jenom hrozně špinavé. Na letišti jsme 2 hodiny seděli a povídali si a čekali na letadlo. Při odbavení jsme samozřejmě zase měli těžší kufr. Tentokrát měl jenom 21 kilo a opět nám to prošlo. Norwegian Airlines jsou velmi benevolentní, myslím. :-) Žádné jiné problémy už nenastaly a my v klidu nasedli do letadla a vyrazili. Tentokrát jsem ani nevyšilovala. Zvládla jsem to naprosto v klidu. Ještě pár letů a budu ve vzduchu jako doma. :-)
Ve Stockholmu jsme měli čas, než nám pojede vlak, tak jsme si zašli na véču do McDonalda. Není to sice nejzdravější, ale je to tady vážně nejlevnější rychlé občerstvení. Cesta vlakem byla dlouhá, ale zvládli jsme to. U nás v Rikstenu se ten večer konala menší improvizovaná párty. Zrovna to byl den, kdy měli svátek Michalové. Pavel stihl koupit pro našeho Michala Nováka 3 nutelly, jako dík za zorganizování celého výletu, za to že byl tak vynikající trpělivý řidič a taky jako dárek ke svátku. Myslím, že měl radost. Druhý Michal se ten večer neukázal, tak jsem mu popřála až druhý den.
Jen co jsem se objevila ve společenské místnosti, vrhlo se na mě asi 5 lidí a chtěli vědět, jaký byl výlet. Během toho večera jsem si natrénovala bezvadný monolog. Hodil se mi pak ještě asi týden, když se mě průběžně vyptávali další známí. Byla jsem ale tak utahaná, že jsem to kolem půlnoci zabalila a padla po dlouhé sprše do postele.
Žádné komentáře:
Okomentovat