Laponsko – den první (24.9.09)

Chvíli mi to trvalo, uznávám, ale musela jsem počkat, až se všechny dojmy usadí a já si rozmyslím, jak a co vlastně psát. Už jsem to vymyslela, takže tady je pohádka ze severu. :-) Fotky dodám na Piccasu o víkendu. Musím udělat výběr, což není nejsnazší.

4:30 – budík zvoní. Vstáváme v tuhle nehoráznou dobu, protože první autobus z Rikstenu odjíždí o půl šesté. Musíme ho stihnout, abychom se dostali včas na letiště Arlanda, které je na opačném konci Stockholmu. Rychle snídám, připravuju si svačinu a pití na cestu. Samozřejmě mi nedošlo, že si ji nemůžu nechat v příručním zavazadle, ale o tom až později. Na chodbě potkávám Michala, který si ještě narychlo dává nějaké věci ke mě do kufru. Už tak se mi zdá docela těžkej, ale Michal tvrdí, že to bude v pohodě, že 20 kg určitě nemá. Na zastávce se k nám připojí Pavel a už je tu autobus. Cesta na letiště byla v pohodě. Ve vlaku se k nám přidá ještě Petra a dá si další věci do kufru. Naštěstí ho pak už obětavě vozí kluci.

Na letišti nás rovnou obrali o 40 SEK. Na cestu na zdejší letiště se totiž nevztahuje normální lítačka, ale platí se extra. Je to zvláštní, ale budiž. Máme se setkat s posledním členem výpravy, Láďou z Brna. Ten se ale zatím neobjevuje. Začínám vyšilovat. Jednak mám hlad, jednak jsem nervózní kvůli kufru, aby nám ho někdo neukradl, a navíc mám po posledním letu na Krétu strach z létání. Tenkrát jsme měli poruchu a museli jsme se vracet a já na to musím pořád myslet. Ostatní si ze mě dělají srandu, že jsem divná a ať nejsem protivná, ale nemohla jsem si pomoct. Nakonec mě Petra odvlekla k McDonaldovi na snídani, abych se trochu uklidnila. Moc to nepomohlo, ale už nemám aspoň hlad.

Když jsme stáli frontu na odbavení, konečně přišel Láďa. V tom okamžiku jsme si uvědomili, že mám všichni vody v lahvích. Takže jsme je na poslední chvíli narvali do kufru. Samozřejmě že měl 23 kilo. Takže další šok, že to budeme muset doplácet. Naštěstí nám to prošlo. Asi proto, že nebylo plně obsazené letadlo. Ale na pohodě mi to rozhodně nepřidalo. Další šok při osobním odbavení. Jak vůbec nelítám, nevěděla jsem, že můžu mít v příručním zavazadle jenom 100 ml čehokoliv. A já si tam nechala celou kosmetickou taštičku. Takže mi to slečna vyndala a řekla, že jisté 3 lahvičky musím buďto vyhodit nebo nechat odbavit jako speciální zavazadlo. Já byla opět totálně vyděšená, protože se mi to nikdy nestalo a kdesi cosi. Nakonec jsem to zvládla a ani jsem nemusela platit extra za další zavazadlo. Taky jsem samozřejmě zapískala v rámu. Další stres a vůbec. Začala jsem mít křeče v žaludku.

Let byl nakonec OK. Ani špatně mi nebylo. Výhled byl docela hezkej. Letěli jsme něco málo přes hodinu. Norské aerolinky mají hrozně hezké blonďaté letušky. V Luley na letišti už to šlo dobře. Zavazadla jsme si vyzvedli nepoškozený, pronajaté auto na nás taky čekalo. Nakonec jsme dostali Octavii Combi, což bylo docela milé. Chvilku jsme koukali do mapy a radili se o nejlepší cestě. Pak konečně kolem jedenácté vyjíždíme. Čeká nás skoro 500 km.

Lulea je docela hezké město, mají krásný kostel. Ale taky naprosto nepřehledné dopravní značení. Všude značí jenom nejbližší vesnice, ale nějaká vzdálenější města jako orientační body, to vůbec. Tahle zvláštnůstka je typická pro celé Švédsko, takže kdo tam pojedete autem, pořiďte si hodně podrobnou mapu. Chvíli jsme se motali a museli jsme se vracet, než jsme našli správný výjezd. Naštěstí Michal, který řídil, je kliďas za volantem. Seděla jsem vepředu, tak ze mě udělali navigátora. Sice mám poměrně nevyvinutý smysl pro orientaci, ale budiž. Prvních pár kilometrů bylo v pohodě. Pavel nás oblažoval čtením z průvodce. Sice nám to všem po chvíli lezlo po nervech, ale nikdo neměl to srdce mu to říct. Vymyslel ale zajímavý výlet. Asi 15 km od Luley je hodně stará vesnice a jeden z nejstarších kostelů ve Švédsku. Jeli jsme se tam podívat. Kostel byl vážně krásnej. Byl nově opravenej, s krásnýma varhanama, na které tam zrovna někdo preludoval. Vesnička byla plná typických červených dřevěných domků s bílýma rámama oken. Všude už byl pravý podzimní podzim, takže spousta barevných listů na stromech a podobně. Líbilo se mi to. Moc jsme se ale nezdrželi, protože Michal chtěl jet dál. Ještě jsme měli naplánováno pár zastávek.

Cesta po dálnici ubíhala poměrně rychle. Byla lemovaná krásnými přírodními panoramaty. Všude bylo spousta barevného listí, stromů, říček a potoků. Nemám tolik slov, abych to lépe popsala. Krajina byla prostě nádherná. Myslím, že ani na fotkách se mi to nepovedlo tak dobře zachytit. Musí se to vidět.

V autě jsem trošku pospávala. Byla jsem utahaná. V noci jsme naspali tak asi 4 hodiny. Naštěstí jsem se probudila včas na to, abych si mohla vychutnat překročení polárního kruhu. Byla tam malá budka, záchody, cedule s informacema a taky vlajky Švédska a Sámů. Možná ještě i Unie, ale tím si už nejsem jistá. Zastavili jsme, vyfotili se, přečetli cedule a taky vytáhli z batohů bundy. Bylo tu chladněji, ale ne zase nějak hrozně. Kolem 6 stupňů. Bylo krásně a svítilo sluníčko. Zdrželi jsme se asi čtvrt hodinky.

Další cesta byla klidná. Pádili jsme po dálnici, zírali na přírodu a Pavel pořád četl. Tentokrát o Sámech. Hlavně o tom, jak bojovali za to, aby se stali uznaným národem. O jejich historii a další zajímavosti. Tím jsme se bavili až do Jokkmoku. První větší město za polárním kruhem. Po ulicích nebylo moc lidí, což nás trochu překvapilo. V informační kanceláři nám řekli, kde je muzeum Sámů. Pavel s Láďou ho prostě museli vidět. Šli dovnitř, my ostatní jsme si dali jen kávu. Nechtěli jsme se moc zdržovat. Jenže kluci v muzeu byli místo plánované půl hodiny asi hodinu a půl. Michal byl trochu naštvanej, že je to moc dlouho a že nechápou, že musíme jet dál. Byl to první maličkej konflikt, ale ustáli jsme ho.

Pak už byla cesta poměrně v pohodě. Pořád krásná příroda, zmatkování v Galliväre (opět šílené dopravní značení), nákup v Kiruně v supermarketu. Mimochodem, Kiruna je strašně ošklivá. Je to město, kde se těží ruda. Z náměstí vidíte přímo na doly, kde jezdí důlní autobusy. Nic moc tam není. Rychle jsme se spakovali a jeli dál. Už bylo po sedmé a začalo se stmívat. A pořád nás čekalo 140 km. Michal už byl unavenej z řízení. Nabízeli jsme mu, že ho vystřídáme, ale nechtěl. Chápu to, protože auto bylo psané na něj a on byl za něj zodpovědnej.

Nakonec jsme poslední kilometry ujeli a dorazili do Abiska. Je to malá vesnice v národním parku Abisko. Je tam obrovské jezero a součástí jsou i hory. Přesnou rozlohu ale nevím. Chvíli jsme se motali po vesnici, protože jsme nemohli najít penzion. Už jsme byli unavení a protivní, ale všechno dobře dopadlo. Přivítal nás Tomas s otcem, majitelé hostelu. Ukázali nám pokoje a společnou kuchyni. Vypadalo to docela dobře. Mělo to hezkou atmosféru. Maličko nás překvapilo, že peřiny neměly povlečení. To totiž ve Švédsku není běžně v ceně pokoje. Obvykle se dá ale za povlečení připlatit. Ne však tady. Takže první večer jsem z toho neměla moc dobrý pocit. Peřina byla plná podezřelých skvrn a vůbec. Uvařili jsme večeři a zahráli si deskové hry. Společně se španělským párem, který jsme tam potkali. Bylo to fajn. S pomocí Tomase jsme naplánovali trasu na další den a šli spát.