Ráno jsme vstali kolem půl osmé. Snídaně proběhla v klidu, přípravy na cestu taky a tak před devátou jsme vyrazili na pochod. První zastávka byla asi 20 metrů od hostelu u psů. Tenhle penzion totiž v zimě nabízí jízdu se psím spřežením. Takže tam byly klece se spoustou krásných psů. Moc jsem jich nepoznala, ale určitě tam byli hlavně huskyové. Samozřejmě neumí moc štěkat, takže spustili nehorázné vytí a rychlé nás donutili otočit se zpátky. Nedalo se to poslouchat. :-)
Šlapali jsme do kopce a pomalu se začínali zadýchávat a potit. Naštěstí země byla ještě umrzlá, takže jsme se nebořili do bláta. Jenom jsme občas zapadali do mechu, borůvčí a brusinkovčí. Těch tam bylo! Švédové je nesbírají, protože to považují za devastování přírody. Takže tam byly obrovské plochy, kde jste mohli sbírat borůvky a brusinky do nekonečna. Tolik na jednom místě jsem snad ještě taky neviděla. Stejně tak houby. Neuvěřitelné množství kozáků a křemenáčů nejrůznějších tvarů. Hlavně byly obrovský. Kloboučky měly v průměru třeba 25 cm. Říkali jsme, že stačí sebrat jednu houbu a máte řízek na celý talíř. Bylo to super.
Krajina se trochu měnila. Jak jsme stoupali na vyhlídku Paddus, tak ubývalo stromů (hlavně tu rostou břízy). Mimochodem, Švédové mají - nebo spíš nemají – turistické značení. Přes národní park Abisko vede jedna značená stezka, takzvaná Královská cesta. Občas jsou někde rozcestníky, které naznačí směr, kterou vyšlapanou stezičkou se dát. Ale po vedlejších cestách už značení není. Cestou na naši vyhlídku jsme potkávali modré fáborky přivázané na stromech a keříčkách borůvek. Nevíme proč, asi to byl nějaký akční dobrovolník. Nebo možná někdo jiný, protože na stráni pod vyhlídkou byly podivné konstrukce, které ohraničovaly vždycky čtverec půdy. U nich byly válcovité krabice s nějakýma písmenama a číslicema. Nevěděli jsme co to znamená, ale myslíme si, že to možná byla nějaká vědecká záležitost. Jako zkoumání kvality půdy, nebo tam třeba vysázeli nějaké speciální rostlinky. A fáborky končili u toho. Každopádně, tam jsme zjistili, že jsme se trošku ztratili.
Naštěstí nikdo nezazmatkoval. Kupodivu ani já. :-) Vylezli jsme na nejbližší kopec a náhodou to byla ta vyhlídka. Takže všechno dobře dopadlo. Potkali jsme stádo sobů. Asi byli polodivocí. Jeden z nich měl obojek, ale ostatní ne. Drželi se toho označkovaného. Nechali se vyfotit, ale byli na 50 metrů daleko, takže fotky nejsou moc kvalitní. Na Paddusu jsme se nasvačili a po pauze vyrazili dál.
Cestou z kopce někdo prohlásil, že krajina vypadá jako z Pána prstenů. Chvílema jo. Před námi byly zasněžené hory, spousta volného prostoru, bez jediné známky civilizace. Říkali jsme, že kdybychom určili směr, můžeme jít klidně týden bez toho, abychom potkali živáčka. Pod kopcem sice někdo stanoval, ale to se nepočítá. :-) Slezli jsme z kopce a šli dál. Oteplilo se a země trošku rozmrzla. Tudíž jsme se začali bořit do bláta a občas do kaluží, ale nebylo to hrozný. Jen by to asi chtělo lepší vybavení. Hlavně boty. Jediný, kdo byl dobře vybavený, byl Láďa. My ostatní jsme měli obyčejné boty. Naštěstí nikomu do bot nenateklo. Když jsme došli na konec rovinaté pláně, před námi se objevila docela slušná soutěska. Mohla mít tak 30 metrů do hloubky. Dole tekla řeka. Už na vyhlídce jsme slyšeli hukot vody, tak možná to byla tahle řeka. Ale nebyla tak divoká ani velká. Nevím přesně. Vysvitlo na chvíli slunce, tak jsme udělali spoustu fotek. A šlo se dál. Šli jsme pořád z kopce (stále nikde žádné turistické značení), až jsme se dostali přímo k řece. Byla čistá a studená. Hodně studená. V řečišti jsme si dali další sváču a vyrazili na cestu domů. Když jsme došli na rozcestí, vyskytla se malá komplikace. Láďa s Pavlem chtěli jít dál, já Michal a Petra jsme chtěli jít domů. Jenomže jsme měli jenom jednu mapu. Trošku jsme se nepohodli, protože kluci se nás snažili přesvědčit, ať jdeme s nimi oklikou. Já jsem nechtěla, protože se mi udělaly puchýře na obou nohou. Sice z bot, které mám už 3 roky a chodím v nich tady běhat, ale prostě se mi udělaly. Takže jsem se už těšila domů. Michal se nechtěl moc odrovnat, protože celou dobu řídil a Petře se už prostě nechtěla jít další 2 hodiny oklikou, když by se pak stejně napojila na cestu, kterou můžeme jít rovnou teď. Nakonec si kluci vzali mapu a šli dál, my 3 ostatní jsme to otočili domů.
Takhle cesta byla jedna z nejkrásnějších, co jsem kdy viděla. Šli jsme po té Královské stezce. Celou dobu vedla podél divoké řeky. Koryto bylo poměrně úzké, i když se chvílema rozšiřovalo. Řeka se valila mezi kameny, byly tam divoké peřeje a vůbec. Všude barevné listí na stromech, zvláštní skalní útvary. Vypadalo to, jako by úzké vrstvy kamene byly geometricky naskládané na sebe. V jednom místě byly ploché kameny a dobrý přístup do vody, tak tam Michal vlezl. Voda měla tak maximálně 7 stupňů. Mě byla zima jen jsem ho viděla, ale byl statečnej. Prostě to byl nádhernej úsek kolem řeky. I místní nám říkali, že tohle je jedna z nejhezčích scenérií tady. A měli pravdu. Na fotkách to ani nejde tak dobře zachytit.
Šlapali jsme dál a brzo jsme dorazili do turistického centra v Abisku. Je to asi 20 minut chůze od vesnice Abisko, kde jsme bydleli. V centru byla moc milá slečna, která nám dala druhou mapu, poradila dobré trasy a taky nám vyzjistila počasí na další den. A měli tam úžasného dřevěného sobíka pro děti. My máme kohouta, Švédové sobíka. :-) Cestou z centra jsme si řekli, že se odměníme a když jsme nakoupili nějaké potraviny v supermarketu, šli jsme na kafe a vynikající borůvkový koláč do restaurace. Mimochodem, supermarket i hospoda zavírají v šest večer, v sobotu v pět a v neděli jsou zavřené celý den. Je to poněkud zvláštní, ale budiž.
Domů jsme dorazili kolem páté, myslím. Kluci přišli tak hodinu po nás. Chtěli jsme se vysprchovat, ale pan domácí nám to zakázal s tím, že musíme šetřit vodu a že se umyjeme až v sauně. Tak jsme si uvařili véču a začali hrát deskové hry. Osadníky. Hráli jsme u kuchyňského stolu, protože byl největší a bylo tam nejvíc místa. Trošku jsme tím asi naštvali skupinku Francouzů. Ale byli vtipní. Stáli kolem nás a pozorovali nás a vůbec je nenapadlo nás oslovit a zeptat se, jestli se nechceme přesunout jinam. Prostě aby s náma nemuseli mluvit, radši si přinesli další stůl a židle. Někdy ten národ nechápu. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat