sobota 26. prosince 2009

"Ne"tradice

Už je skoro po Vánocích. Nakonec to nebylo tak zlé. Po dlouhé době jsem měla bílé Vánoce. Pořád je tu skoro metr sněhu. I když po slední 2 dny je teplo a padá déšť se sněhem. Svátky proběhly navýsost klidně, což je dobře. Musím říct, že my Češi, jsme tu platili za největší suchary. A samozřejmě taky tradicionalisty.

Jak všichni víte, studenti Erasmu bydlí ve 2 vesnicích vzdálených asi 45 minut od sebe. No a v Björnkulle se dohodli a zorganizovali večeři. Dokonce si určili co kdo uvaří a tak. Jenomže tak nějak zapomněli pozvat nás z Rikstenu. Respektive část z nich nás pozvat chtěla a další část řekla, že tam je málo místa a že nás tam nechtějí. My v Rikstenu jsme o tom debatovali a jako obvykle jsme se nemohli dohodnout. Já jsem chtěla zůstat tady, protože lidi z Rikstenu znám víc a bude to tady pohodlnější a tak. Ostatní mě ale nakonec přehlasovali a usnesli se, že půjdou do Björnkully. Když jsem viděla, že kromě Čechů se tam chystá každý, tak jsem řekla, že udělám kompromis. Najím se s Čechama v Rikstenu u stromečku a pak půjdu do Björnkully jenom tak na zbytek párty popovídat si s ostatníma. Je pravda, že Erasmus je mezinárodní porjekt a je fajn být s lidma ze zahraničí. Kdybych chtěla tradiční Vánoce, mohla jsem letět domů.

Jak řekli, tak udělali. Večeře byla super. Sedělo nás u stolu pět. Měli jsme vánočního lososa s bramborou a brsalátem a jako zákusek cukroví a ananasový kompot. Bylo to bezva. Připili jsme si bílým vínem a poslouchali jsme koledy. Mělo to tu správnou atmosféru. Pak už jsme si jenom povídali a povídali a bylo to fajn. Sice se mi trochu stýskalo, ale dalo se to zvládnout.

Na Štědrý den dopoledne jsem si volala s mamkou a Evčou domů do Čech a pak taky s Pavlínkou a eMem do Ameriky. S těma jsem dokonce zpívala koledu po Skypu :-) A samozřejmě proběhly pohádky s Čerty nejsou žerty a Krakonoš a lyžníci. A na Boží hod jsem koukala na Cestu do pravěku. Takže Vánocům tady vážně nic nechybělo.

Ale zpět k štědrovečerní večeři. Po ní jsem si rozbalila dárky, co mi tu nechala Terezka s maminou. Našla jsem krásné korále na krk a teploučkou šálu. Moc za ně děkuju! Nakonec jsem měla i dárky. Šálu jsem si hned vzala a vyrazila jsem na autobus. Jenomže ten nepřijel. Nevím, jak tady funguje sváteční MHD, ale na Štědrý den, který je zároveň nejsvátečnější i ve Švédsku, prostě autobus nejel. Myslím, že jezdí jenom jednou za 2 hodiny a maximálně do šesti do večera. Ale na jízdních řádech to napsané nebylo. Zvláštní. Ale změnila jsem názor na MHD v Praze. Tam se na ni můžu i o svátcích docela spolehnout. Každopádně jsem k vlaku vyrazila pěšky. Nemrzlo, nesněžilo, tak proč ne. Říkala jsem si, že alespoň rozchodím večeři a cukroví a všechny dobrůtky, co jsem za den pozřela. Procházka to byla fajn a vlak jsem stihla bez problémů. Sice jsem musela jít potom ještě pěšky do Björnkully, ale to je jenom 15 minut, takže žádný problém.

Do Björnkully jsem dorazila akorát na dezert. :-) Sice jsem už nechtěla nic jíst, ale kamarádka mi vrazila do ruky talíř a bylo. Upřímně, ani jsem se moc nebránila. :-) Dostala jsem typický švédský vánoční dezert. Je to jakási rýžová sladká pěna se sekanými mandlemi a podává se s višňovým džemem. A i když tolik nemusím oříšky, bylo to báječný. Olizovala jsem se až za ušima. V Björnkulle to vypadalo tak, jak jsem předpokládala. Atmosféra byla poněkud rozpačitá a lidi z Rikstenu seděli u zvláštního separovaného stolu. Nerada říkám větu: "Já jsem ti to říkala." tak jsem si ji jenom myslela v duchu. Ale lidi z Rikstenu byli trošku zklamaní. Ale pak se jim za to pár lidí z Björnkully omluvilo. Prý ne všichni věděli, že dorazí a že to rozhodně nemysleli zle. Tak nevím. Ale po dezertu se všichni tak nějak rozptýlili a začali se bavit všichni spolu a bylo to bezva. Hodně jsem se dozvěděla o vánočních tradicích Italů, Maďarů a ostatních. Ale přece jenom, my jako Češi jsme jeden z nejtradicionalisticky založených národů. Třeba Švýcaři Vánoce moc neřeší. Kamarád z toho byl překvapenej, když jsem mu řekla, že jíme pokaždé stejné jídlo a tak.

A Švýcaři taky neznají slané pečivo. Upekla jsem s sebou slané sušenky. Říkala jsem si, že sladkého bude mít každý plné zuby. A pak jsem z nich neměla ani jednu, protože se na ně všichni vrhli a než jsem mrkla, tak nebyly. Myslela jsem, že je to známá věc, ale málokdo je znal. A přitom byly naprosto obyčejné z listovéo těsta s kmínem a bazalkou. Ale co, hlavně že jim chutnaly. Taky jsem upekla citronový koláč. Sice jsem koupila těsto v krabičce, ale to nikomu nevadilo. Každý pak za mnou chodil jak jsem šikovná kuchařka a jak to byl dobrý nápad a že jim to moc chutnalo. Zní to jako vychloubání, ale měla jsem z toho vážně radost. :-) Taky mě všichni chválili, že jsem jediná Češka z Rikstenu, která opravdu dorazila po naší soukromé večeři. Ostatním se totiž se mnou nechtělo. Ale co, slíbila jsem že přijdu, tak jsem přišla. A nelitovala jsem.

V Björnkulle jsem nakonec přespávala. U Petry v pokoji. Její spolubydlící už odjela. Měla jsem celou noc divoké sny a taky mi bylo hrozné teplo. V mém pokoji je konstatně 18 stupňů. Petra měla tak 23 a já myslela, že se tam udusím. Ale ty sny jsem měla asi proto, že jsem se přejedla. Ráno mi Petra udělala toasty k snídani a čaj a skoro do půl druhé jsme si povídaly. Byl ototiž venku hnusné počasí. Čekala jsem, jestli se udělá hezky. Neudělalo. Vyrazila jsem za chumelenice směr Riksten. K vlaku to šlo, ale od vlaku, to byla síla. Začal padat déšť se sněhem a hlavně začal fučet vítr. Celou domu jsem šla s hlavou skloněnou, na čepici ještě kapucu a pusu omotanou šálou. Stejně mi vítr hnal do obličeje ledové krupky, jen to štípalo. Samozřejmě jsem brýle měla úplně mokré, tak jsem šla většinu cesty poslepu. Bylo to docela dobrodrůžo. Ale došla jsem. Mokrá, vyčerpaná, ale v pořádku. Celý včerejšek jsem pak strávila doma, koukala na filmy a ležela v pelechu. Ale dnes, dnes odpoledne jdeme bruslit. S Italama a nějakýma Španělama a Němcema a tak. Myslím, že půjdou i Mexičanky. Na ty je zvlášť veselý pohled. I když, upřímně, já taky nejsem nijak skvělá. Pořád brzdím o zábradlí. :-) Ale každopádně je to zábava a alespoň nějaký pohyb.

Tak, to bylo shrnutí Vánoc ve Švédsku. Jo, někdo se mě ptal, kdo tu nosí dárky. Tak je to Jul Tomte, což v překladu zní vánoční skřítek. Je jich víc, aby stihli obdarovat všechny děti. Vypadají trošku jako malí trollové. Konečně vím, proč jsou všude v obchodech se suvenýrama pro turisty.

Veselé Vánoce!


Zarovnat do bloku

pátek 18. prosince 2009

Zmrzlá mlha

Dnes, po 3 dnech docela zuřivé chumelenice, se venku udělalo krásně. A to tak, že nádherně. Musela jsem ráno za landlordem, protože jsem si urvala baterii v kuchyni. A chtěla jsem ho požádat, aby mi to opravil před Vánocema. Opravil. A prý to ani nebyla moje vina, občas se to prostě stává. :-) Ale zpátky k počasí.

Během včerejška jsme tu byli odříznutí. Nejezdily autobusy a nikdo nám neřekl proč. Taky fungovalo jenom jedno letiště. A lety i vlaky byly zpožděné. Prostě konečně pravá severská zima. Docela mě překvapili švédští silničáři. Jako by byli tím sněhem zaskočení či co. Za celý den jsem neviděla prohrnovač. Muselo se k vlaku šlapat půl hodiny pěšky po kolena ve sněhu. Tak jsem si řekla, že mi to za to nestojí a zůstala celý den v posteli a koukala na filmy a konverzovala s kamarády. Příjemné to bylo.

Ale dnes bylo od rána krásně. Žádný sníh, žádný vichr. Jenom neuvěřitelný mráz. Tak jsem vzala foťák a po schůzce s landlordem vyrazila na letiště. A takhle to dopadlo. Sem dávám jenom 3 nejoblíbenější fotky, zbytek dodám časem na Picassu. Ale nikdy jsem neviděla zmrzlou mlhu. Bylo to jako v pohádce Ledová královna.


pondělí 14. prosince 2009

Jsem zpátky

Čím začít. Za poslední měsíc se stalo dost událostí. Asi nejdřív zmíním návštěvy.

První přijel Michal. Přivezl mi 5 lahví vína a čokoládu. Spolu s ním a dalšíma 5 Čechama jsme navštívili Uppsalu. Byl to bezva výlet. Nejlepší na něm byla asi katedrála. Opravdu člověku vezme dech. Je obrovská, majestátní, úctyhodná a prostě celkově velkolepá. A mohlo se tam fotit. Jinak Uppsala je hezké studentské menší městečko, kde nic nechybí ani nepřebývá. Dá se docela dobře projít za jeden den. Jinak návštěva probíhala v duchu chození po Stockholmu a focení a navštěvování památek. Bylo to fajn. Až na to nelidské chrápání. 2 noci ze 3 jsem toho moc nenaspala. :-)

Pár dní na to přijely Terka s mamkou. Od nich jsem dostala spoustu dárečků. Hlavně svíčkovou (vynikající) s knedlíkem a taky ovocné knedlíky a taky klobásy. Prostě dobré české jídlo, co mi tady chybí. Taky mi přivezly adventní kalendář a šperk na krk a 2 vánoční dárky, které si smím rozbalit až na Štědrý večer. S nimi jsem absolvovala prohlídku Stockholmu znova. Teď už jsem poměrně kvalifikovaný průvodce po Gamla stanu a všech hlavních pamětihodnostech. Byla to bezvadná návštěa (bez chrápání). Trošku jako by přijela moje ségra s maminou. Moc jsem si ten víkend s nimi užila.

Třetí návštěva byla Lucka s Matesem. Ti přijeli jen na 2 dny. Matěje jsem podcenila a nakoupila jsem málo jídla. Vyžral mi lednici ani jsem nemrkla. :-) A taky pro změnu chrápal. Ale aspoň se mu u mě dobře spalo. Opět jsme navštívil Gamla stan a radnici a taky překrásné uklidňující akvárium. Návštěva to byla veselá a příjemná. Asi až na to zakončení. Protože letadlo ze Skavsty odlétalo po sedmé ráno, tak museli jet autobusem ve 3 v noci ze Stockholmu. Strávit noc v McDonaldu s ožralými Švédy prý nebylo nic moc. Ale zvládli to a v pořádku dojeli domů. Přivezli mi Mikulášskou nadílku. Bylo to super. Každá návštěva jiná, ale všechny stály za to!

Mezi 2. a 3. návštěvou jsem dělala zkoušku ze Švédštiny 2. Výsledek ještě nevím, ale mělo by to dopadnout dobře. Docela jsem to, myslím, uměla. Taky bylo pár standardních večírků a oslav ("Cake" párty pro Irene, Goodbye party v Björnkulle apod.) A včera byla oslava svátku svaté Lucie, který je tady ve Švédsku hodně populární. Ve Skanzenu (otevřené muzeum) probíhal celou dobu vánoční trh. A odpoledne byl pak koncert sboru. Švédové si nepotrpí na okázalost. To je patrné i třeba z vánoční výzdoby města. A bylo to znát i na téhle oslavě. Třeba průvod s Lucií v kočáře byl jednoduchý a krátký. Koncert byl asi 20 minut. Ale třeba neměli vyvýšené pódium, takže z ceremonie, kdy se Lucii jako světlonošce zapalují svíce na hlavě, jsme nic neviděli. Stejně tak jsme neviděli jediného zpěváka. Zvláštní typ oslavy, ale bylo to fajn. Taky jsme si dali s kamarádama horkou čokoládu, která vůbec nebyla horká a vynikající houbovou polívku. Ta už teplá byla. Největší zábavu jsme ale měli, když jsme začali tancovat. Uprostřed Skanzenu bylo menší dřevěné pódium ve tvaru kruhu. Uprostřed byl vánoční strom. Kolem něj 3 lidi předváděli různé tradiční tance a lidi tančili s nima. K tomu hrála kapela. Byla to fakt sranda. Představte si spoustu maličkých dětí a uprostřed přes 30 Erasmáků všech národností jak poskakují dokolečka a předvádějí žabičky (za zpěvu Qua ka ka ka qua ka ka ka), nebo znázorňují hru na housličky nebo zametání podlahy. Nasmáli jsme se opravdu maximálně. Ale rozhodně nás to zahřálo.

No a přes noc nasněžilo. Takže dneska ráno, když jsem se probudila, jsem usoudila, že je na čase vyrazit do sněhu a postavit sněhuláka. To nešlo, protože to byl prašan, ale aspoň jsme šli s Michalem P. na procházku. Asi na hodinku jsme se vydali na letiště a do lesa fotit se u zasněžených smrčků :-) Bylo to super. Vypadá to tu teď jako v pohádce. Ale obávám se, že sníh dlouho nevydrží. Pořád totiž nemrzne. To nějak nechápu, jsem přece ve Švédsku, ale snad už brzo začne. Ale myslím, že letos budu mít bílé Vánoce.

pondělí 16. listopadu 2009

Nechce se mi spát

Je 22:45 místního času. Měla bych jít do postele, ale vůbec se mi nechce. Mám tu poněkud přehozený rytmus. Tak sem něco napíšu. Cože se stalo v posledních dnech...

Výlet do Sigtuny. Je to nejstarší město ve Švédsku. Je zároveň i hodně malé. Jede se tam asi 2 hodiny od nás z Rikstenu. Docela nic moc. Teda ta cesta. Město je moc hezký. Sice ho projdete asi za hodinu a půl i s návštěvou muzea, ale to nevadí. Je tam jedna dlouhatánská ulice s obchodama a turistickýma informacema. Jsou tam hrozně malé baráčky, typické švédské dřevěné, ruiny bývalého opevnění a kostela, krásný hřbitov a taky nejmenší radnice v Evropě. Jen co se mi bude chtít zmenšovat fotky, tak to hodím na Picassu. Muzeum je rozdělené do 3. částí. V jedné je historie města a ukázky vykopávek a archeologických nálezů, ve sklepě byla prodejní výstava obrazů (moc se mi líbily) a pak ještě část, kde byl starý nábytek a tak, abychom si udělali představu, jak se kdysi žilo. Docela milý výlet.


Začal mi kurz finanční ekonomie. Konečně něco, co mi bude do budoucna k něčemu dobré. Trocha ekonomie, trocha matiky, nějaké investování a podobně. Dokonce nám vyhlásili soutěž. Musíme sestavit vlastní portfolio akcií a dluhopisů, se kterýma se obchoduje ve Švédsku. Můžeme ho občas měnit. A ten člověk, kterého portfolio bude mít v půli ledna nejvyšší celkovou návratnost, tak vyhraje nějakou cenu. Neřekl nám, jakou cenu. Tak uvidíme, kdo to vyhraje. Na kurzu je dost lidí, tak to možná bude boj. :-) Každopádně je to docela zajímavá záležitost a hlavně se to dá využít do praxe. Ne jako ty plky z managementu.


Návštěva muzea moderního umění ve Stockholmu. Probíhala tam výstava děl Salvatora Dalího. Ten člověk byl trochu úchylnej a pravděpodobně trpěl nějakýma šílenýma komplexama. Ale maloval hezky. Pouštěli tam ukázky z televize, kde se účastnil pořadu typu Hádej kdo jsem někdy v 70. letech (možná dřív, nepamatuju se). U toho jsem se docela nasmála, stejně jako u některých jeho manifestů a prohlášení. Každopádně to byl čověk, který už za svého života dosáhl neuvěřitelných výsledků a slávy. Obdivuhodné.

Výstava byla špičková. Akorát jsem většinu obrazů viděla ze třetí řady. Bylo neuvěřitelně narváno. Tak jsem stála tak dlouho, než to člověka ve druhé řadě přede mnou přestalo bavit a odešel. Tím jsem se dostala na jeho místo. Super. Ale co dál? Jsem sice vysoká, ale zároveň jsem i slepoň. Takže jsem se naklonila, abych zaostřila na detail skicy. Chyba. Jakási švédská důchodkyně mi dala kabelkou na solar. Au. Radši jsem se ani nepokoušela přečíst si cedulku, co má kresba vyjadřovat. Některé věci mi zůstanou záhadou do konce života. :-) Přitom jsem tu paní vůbec neohrožovala. Asi na ni působilo nějaké davové šílenství. Možná za to mohly i ty kresby. Někde jsem se tam dočetla, že je v nich skrytá agresivita pramenící z autorovy nesplněné obscénní touhy. Když to tam psali, tak to musí být pravda.

Zbylá expozice muzea byla každopádně zajímavá. Opět jsem si potvrdila, že moderní umění mi hlava nebere. Bylo tam pár úžasných fotografií, zajímavé plastiky a občas i docela zvláštní portrét nebo abstraktní malba. To jo. Ale vážně nevidím umění v obraze, který je z větší části černý, z menší části bílý a jmenuje se Bílá nad černou. Na to fakt nemám mozkovnu. :-) Ale ve finále to byl zajímavý zážitek. Až bych ho nazvala dobrodružstvím.


Sticker party v Rikstenu. Spočívá v tom, že dostanete cedulku se jménem slavné postavy a musíte k ní najít partnera. Jakmile ho/ji najdete, tak si musíte dát pusu před rozhodčím a dostanete za to panáka. Vyfasovala jsem Arwen. Aragorna jsem našla poměrně brzo. Byl to Ramiro ze Španělska. Jenže ten den byl nějaký rozjásaný (čti namol). Nebyla jsem si jistá, jestli je dobrý nápad lít do něj dalšího panáka. Jenže než jsem se stihla vzpamatovat, byla jsem políbená a na stole byla tequila. Co bych neudělala pro všeobecnou zábavu, že? To byl naštěstí jenom jedinej panák, protože můj lord Aragorn poté zaměřil pozornost na ostatní. A nějak nechtěl pochopit, že nemůže líbat lidi, co s ním nejsou v páru. :-) Pak už jsem ho viděla jenom zvracet venku na trávu. Já mám na ty chlapy vážně smůlu. :-D

Návštěva hřbitova. Stockholmský městský hřbitov je neuvěřitelně rozlehlá obezděná plocha, která je pod ochranou UNESCO. O víkendu tam jezdí autobusy MHD. Je tam několik kaplí. Zároveň ale mají na hřbitově turistickou kancelář a taky si můžete v letním období zamluvit prohlídku s průvodcem. Je to krásné místo na procházení. Zní to morbidně, já vím, ale je tam klid a ticho a je to tam upravený, čístý...prostě opravdu hezké místo. Taky tam je hrob Grety Garbo. Ze začátku jsme měli divný počasí. Chvíli sněžilo, pak pršelo a pak zase svítilo sluníčko jako o závod. Bylo to hezké dopoledne. Po hřbitově jsme se chtěli odreagovat a tak jsme zašli do městského muzea. Mají vstup zdarma. Expozice nic moc, ale občas se našly zajímavé fotografie nebo stránky ze starých novin. Než jsem si všimla, že se tam nesmí fotit, tak jsem udělala docela dost obrázků. :-) Hodně se mi tam ale líbila filmová sekce. Promítali tam filmy Ingmara Bergmana. Možná se tam na nějaký někdy zajdu podívat. Mají otevřeno každý den.


No a už mě napadají jenom praktické věci. Je tu zima. Čím dál větší. Přes den je kolem nuly, v noci pod. Koupila jsem si novou zimní bundu a už nosím zimní botičky. Ve tři odpoledne se začíná stmívat a ve čtyři už je tu noc. Ráno je světlo kolem osmé, ale den se bude ještě zkracovat. Už si zvykám, ale někdy to není úplně příjemný. Taky očekávám několik návštěv, na což se moc a moc těším. Školu mám 6 hodin týdně. Usoudila jsem, že to jsou víceméně dobré prázdniny. Hodně času na odpočinek a cestování. Možná ještě někam vyrazím. Určitě do Uppsaly a možná ještě někam za hranice. A poslední zpráva: dnes jsem si koupila lístek na autobus domů. Už definitivně odpočítávám dny. V pátek 15.1.10 v 07:00 odpich ze Stockholmu, příjezd do Prahy na Florenc druhý den v 05:00. Ačkoliv vím, že se mi odsud nebude chtít, těším se domů. Ale ty poslední 2 měsíce, co mi zbývají, si hodlám užít maximálně. Slibuju!


Je 23:19. Myslím, že jsem napsala všechno co jsem chtěla a půjdu zkusit usnout. Dobrou noc!

středa 4. listopadu 2009

Helsinki

Tak to máme za sebou. Výlet to byl vynikající. V pátek jsme vyráželi kolem druhé odpoledne z Rikstenu. Už ve vlaku se nás sešlo docela hodně. Cesta byla docela zábavná. Parta erasmáků s kuframa a batohama ale nebudila moc nadšení v metru. Zvlášť asi kvůli tomu, že Španělé na sebe cosi pokřikovali a nikdo tomu moc nerozuměl. :-)

V přístavu jsme zjistili malou nepříjemnost. Už když jsme si zamlouvali lístky, tak jsme zároveň zamlouvali, kdo s kým bude v kabině. Jenže společnost to zblbla a pomíchala nás. Takže z původních plánů jsem nebyla s nikým. Měla jsem tam 3 holky z Björnkully, se kterýma jsem mluvila asi po druhé v životě. Ale bylo to vcelku jedno, protože jsme tam trávily minimum času. Samozřejmě se rozjelo divoký kševtování s lístkama, aby někteří mohli být spolu.

Loď byla obrovská. Podívejte se Picassu na fotky. Vypadala jako nová, ale Suvi (z Finska) mi říkala, že prý je tak 10 let stará, jenom prošla opravama. Ale každopádně byla hezká a moderně vybavená. Dokonce tam byl bazén a vířivka. Odpoledne tam taky hrálo smyčcové kvarteto, zpívali francouzské šansony s harmonikou a další "kulturní program". Kabiny sice maličký, ale to nebyl takovej problém. První večer byl pohodovej. Různě jsme se procházeli po lodi, navštivili jsme Duty Free Shop (samozřejmě nakoupili alkohol a dobrůtky a podobně), seděli jsme různě na chodbě a povídali si. Nakonec jsme skončili na Karaoke zábavě na horní palubě. Nikdo z nás se ale ke zpívání nedostal, bo jsme přišli pozdě a už to bylo všechno zabrané. Pak následovala diskotéka. Prostě pohoda klid. Dokonce přišly i holčiny z Koreje. Nikdy jsem je neviděla tančit, ale byly úžasný. Naprosto si to užívaly. Kolem jedenácté nebo o půlnoci byla v Casinu (na lodi bylo i Casino a asi 5 restaurací a různé obchody) show. Nevím, kdo to vymýšlel, ale bylo to poněkud trapné. Jakási směs francouzských šansonů, brazilského karnevalu a nevkusné erotické show. Pánové si asi přišli na své, ale celkově to prostě bylo trapný. :-) Kolem druhé jsme to zabalili a šli spát, protože druhý den nás čekala prohlídka Helsinek.

Ráno se vstávalo docela těžce. Ale dalo se to zvládnout. O půl deváté jsme měly se Stefi sraz v kavárně. Daly jsme si ranní kávu, posnídaly jsme a vyrazili do víru Helsinek. Město je to krásný. Má asi půl milionu obyvatel. Je tam spousta krásných kostelů a katedrál. Já jsem tam vnímala docela zřetelný ruský vliv. Nevím čím to bylo, ale prostě to tak bylo. Asi architekturou, geometrickýma a symetrickýma ulicema. Prostě jsem to tak cítila. Třeba šílený bylo, že vedle přes silnici od té nejkrásnější katedrály (z červených cihel) stála naprosto šílená moderní stavba plná oken. Přišla mi dost nevkusná. Prostě zabijou tak krásnej dům takvou hrůzou, co postaví vedle. V té katedrále zrovna probíhal křest. Křitli dvojčata. Kluky. Bylo to super, chvilku jsme koukaly. Mimina se batolila všude kolem, pořád se snažila dostat na zem, tak si tam něco broukala a vůbec je nezajímalo, že se je kněz snaží pokřtít. Bylo to moc hezký. Nikdy jsem křtiny naživo neviděla.

Naštěstí jsme měli krásné počasí. Svítilo celý den sluníčko. Ale bylo kolem nuly, možná lehce i pod. Ale na procházení to bylo. Centrum je malé, tak jsme ho prošly docela rychle. Pak jsme se šly podívat na pevnost. Byla taky moc hezká. Neprošly jsme ji celou, protože jsme se chtěly podívat ještě na olympijský stadion, který byl na druhém konci města. Vedla k němu cesta podél krásného jezera, kde byly labutě a kachny. Taky jsme v parku potkaly veverku. Jediný menší problém byl, že Finové měli v sobotu svátek. Takže všechny obchody byly zavřené. Dalo nám docela práci najít kavárnu, kde bychom si daly kafe a došly na záchod. Nakonec se povedlo, ale trvalo to asi hodinu.

Na loď jsme se vrátily skoro jako poslední. Ale myslím, že Helsinek jsme si užily naplno. Na lodi jsme se navečeřeli (měla jsem zásoby s sebou) a pak jsem chvíli odpočívala. Četla jsem si časopis a relaxovala jsem. Pak přišly spolubydlící a začaly se připravovat na Halloween. Pořádně jsme se namaskovaly a vyrazili do víru dění. Masek se sešlo docela hodně a některý byly fakt super. Parta lidí byla oblečená jako postavy z Mechanického pomeranče (film od Kubricka), sešlo se hodně upírů a ďáblů, bylo ale i hodně knězů a taky jeptiška. :-) Myslím, že ve finále byly síly dobra a zla vyrovnané. Pár lidí z Björnkully si koupily kostýmy opic a měli nafukovací žluté banány. Byli úžasní.

Zábava byla dobrá. Chvílema jsme posedávali na schodech a na chodbě (mohlo se tam kouřit), pak jsme byli na diskotéce, pak jsme se šli projít po promenádě (tam co byly obchody a restaurace). Lidi na nás koukali trochu zvláštně, ale myslím, že se jim to líbilo. Dokonce Tomáš (v masce červeného ďábla) vyděsil nějaké malé dítě. :-) Prostě jsme si to užili naplno.

Kolem druhé v noci už jsem chtěla jít spát, ale u mě v kabině si partička Němců udělala improvizovaný večírek. No spát se tam nedalo. Tak jsem se šla ještě projít a potkala jsem pár dalších známých. Takže ještě asi do pěti do rána jsem si povídala se Španělama, Italama a Holanďankama na promenádě.

V neděli se mi v těch devět ráno vážně nevstávalo dobře. :-) Ale zvládla jsem to a v pořádku jsem dorazila zpátky do Rikstenu. Bylo to super. Helsinki rozhodně za návštěvu stály. :-)

středa 28. října 2009

Jen tak na rychlo

Dlouho jsem nepsala, za což se omlouvám. Ale teď to bylo poněkud hektické. Vezmu to rychle, mám dnes spoustu práce a poněkud nestíhám.

Dnes po 9 dnech zase svítí sluníčko. Je to krásné. Sedím doma a usmívám se, i když vlastně vůbec nemám proč. Bohužel sluníčko pozoruju pouze z okna. Musím napsat zkoušku na mezinárodní management a taky se učit na zítřejší zkoušku z angličtiny. Ale i ten pohled z okna pomáhá a člověk se cítí o něco lépe.

Teď tu 4 dny byla Andrejka. Bylo to bezva. Prošla jsem si zase Stockholm, což je vždycky hezký pohled. Dostala jsem bezvadně teploučkou mikinu, co mi poslala mamina. Ta se tady hodí snad ještě víc, protože se tu docela ochladilo. Byly jsme na výletě v národním parku Tyresta, což je ještě součást Stockholmu. Dá se tam dojet MHD. Učinila jsem tam poznatek. Nikdy si nemyslete, že 3,5 kilometru ujdete za 45 minut. No, ještě pár takových výletů a začnu být solidně trénovaná v přespolním běhu. Ale autobus jsem stihla.

V pátek odjíždíme na výlet do Helsinek. Odpoledne lodí tam (je zároveň Halloween, takže to bude v kostýmech), sobotní den v Helsinkách a na noc zase lodí zpátky. Trochu se toho děsím. Je to obří výlet převážně pro studenty. A taky je tam samozřejmě bezcelní zóna, takže levný alkohol. No, uvidíme, jak to dopadne. Jenom od nás ze školy tam jede přes 100 erasmáků. Plus další stovky studentů z dalších univerzit. No, snad to dobře dopadne.

Když budu mít čas, v pátek napíšu něco víc. Zatím se mějte hezky!

sobota 17. října 2009

Nějaké novinky

Dlouho jsem nepsala, za což se omlouvám. Teď jsem měla nějak víc učení. Ve středu jsem měla první zkoušku. Ze švédštiny. Výsledek pořád nevím. Snad ho brzy uveřejní. Taky teď musím psát co týden to esej na mezinárodní management a ještě mě čeká jedna esej na angličtinu. Alespoň potrénuju gramatiku.

A co je vůbec nového? Minulý pátek tu byla výborná kostýmová párty. Na Picasse jsou fotky. Byla to docela legrace, ale jenom do určitého momentu. Během večera a zvyšování se hladiny alkoholu v krvi se stalo, že 2 lidi zvraceli v mé koupelně (dokonce víckrát), cizí člověk, kterého jsem nikdy neviděla, přišel do mého pokoje, lehl si do mé postele a usnul, a ve finále se strhla rvačka. Jak říkám, super párty. :-)

Holky se mi za to zvracení nakonec omluvily, to bylo v pohodě. Cizince jsem probudila a vyhodila, takže s ním to dopadlo taky dobře. No a při rvačce krev netekla, ostatní je roztrhli dřív. Akorát jsem se zařekla, že už svůj pokoj na dalším velkém večírku otevřený nenechám. Lidi z Björnkully si neměli kam dát věci a já, hodnej hlupák, jsem jim chtěla pomoct.

Další novinka, shlédla jsem výbornej film. Ve školním kinoklubu. Výměna, s Angelinou Jolie v hlavní roli. Přistupovala jsem k tomu dost skepticky, protože ji nemám ráda jako herečku. Ale v tomhle případě jsem byla docela nadšená. Depresivní, ponurá atmosféra, snaha o nalezení dítěte, zoufalá bezmoc v boji s "všemocnou" policií Los Angeles 30. let. Nemůžu nezmínit Johna Malkoviche v roli pastora. Prostě se mi to líbilo. Sice ve filmu pár detailů nesedělo, ale to není podstatné. Kdo jste neviděli, můžu doporučit.

A to je asi tak všechno. Včera jsme měli takové menší posezení s kamarádama u nás v Rikstenu. Téměř všichni Španělé jsou na 5 dní v Berlíně. Takže v baráku je překvapivý klid. Přijely 2 holčiny z Björnkully, tak to bylo fajn. Popíjeli jsme červené víno, pivko a Martini (všichni dohromady). Já měla 2 skleničky vína a musím říct, že jsem je cítila víc než dost. Jak tady vůbec nepiju, tak na mě alkohol dost působí. Nechci vidět, až se vrátím do Čech a půjdu s kamarádama do hospody. To se odrovnám po hodině. :-)

Před chvílí jsem doobědvala těstoviny s tuňákem, teď poslouchám Nohavicu a je mi fajn. Brzo zase napíšu.

pondělí 12. října 2009

Laponsko – den šestý (29.9.09)

A čas se nachýlil. Přišel poslední den výletu. Všichni jsme byli trochu unavení, a co si budeme nalhávat – už fungovala i trochu ponorka. Ráno jsme se nasnídali, umyli, pobalili věci a vyrazili na dlouhou cestu zpět do Luley. Nabrali jsme benzín a směr Kiruna. Tam jsme vysazovali Pavla. Odlétal totiž z Kiruny, aby byl dřív ve Stockholmu. Musel do školy. Konečně jsme si prohlédli Kirunu za světla. Vůbec to není hezké město. Z náměstí je výhled tak akorát do dolů. Ale myslím, že to jsem tu už psala. Na letišti vůbec nikdo nebyl. Bylo to hrozně malé letišťátko, jenom jeden dům a jedna dráha. Lítají tam tak asi 2 letadla denně. Až mi bylo líto nechat tam Pavla samotného čekat 2 hodiny. Ale my jsme museli jet dál. Poslední objetí a bylo. Dveře se zaklaply, my nasedli do auta a už se to jelo. Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko a barvy zase jen hrály. V tom okamžiku se mi vůbec nechtělo zpátky.

Cesta byla docela nudná. Povídali jsme si o počítačích, filmech, knížkách, poslouchali jsme hudbu a bylo to docela fajn. Zastavili jsme na benzínce a dali jsme si bezva cheesburgra a kafe. Michal se trochu protáhl, odpočinul si a zase se pokračovalo. Všichni jsme zamávali budce, když jsme překračovali polární kruh v opačném směru. Myslím, že v tom okamžiku jsme si všichni řekli, že se sem chceme jednou vrátit. Já teda rozhodně jo.

Do Luley jsme dojeli tak ve tři hodiny. V pět jsme museli odevzdat auto na letišti. Měli jsme tudíž čas a tak jsme se šli projít po městě. Mají tam úchvatný kostel na náměstí. Opravdu majestátní. Dovnitř jsme se nedostali, ale i zvenčí ten pohled stál za to. Jinak město je to vcelku normální. Byli jsme se podívat v obchoďáku a prošli jsme hlavní nákupní třídu. Prostě jako každé jiné město. Trošku jsme se motali v ulicích, než jsme natrefili na správnou silnici k letišti, ale vzhledem k tomu, že jsme si zvykli na pitomé značení, to nikoho téměř nerozhodilo.

Auto jsme vrátili bez problémů, jenom hrozně špinavé. Na letišti jsme 2 hodiny seděli a povídali si a čekali na letadlo. Při odbavení jsme samozřejmě zase měli těžší kufr. Tentokrát měl jenom 21 kilo a opět nám to prošlo. Norwegian Airlines jsou velmi benevolentní, myslím. :-) Žádné jiné problémy už nenastaly a my v klidu nasedli do letadla a vyrazili. Tentokrát jsem ani nevyšilovala. Zvládla jsem to naprosto v klidu. Ještě pár letů a budu ve vzduchu jako doma. :-)

Ve Stockholmu jsme měli čas, než nám pojede vlak, tak jsme si zašli na véču do McDonalda. Není to sice nejzdravější, ale je to tady vážně nejlevnější rychlé občerstvení. Cesta vlakem byla dlouhá, ale zvládli jsme to. U nás v Rikstenu se ten večer konala menší improvizovaná párty. Zrovna to byl den, kdy měli svátek Michalové. Pavel stihl koupit pro našeho Michala Nováka 3 nutelly, jako dík za zorganizování celého výletu, za to že byl tak vynikající trpělivý řidič a taky jako dárek ke svátku. Myslím, že měl radost. Druhý Michal se ten večer neukázal, tak jsem mu popřála až druhý den.

Jen co jsem se objevila ve společenské místnosti, vrhlo se na mě asi 5 lidí a chtěli vědět, jaký byl výlet. Během toho večera jsem si natrénovala bezvadný monolog. Hodil se mi pak ještě asi týden, když se mě průběžně vyptávali další známí. Byla jsem ale tak utahaná, že jsem to kolem půlnoci zabalila a padla po dlouhé sprše do postele.

A tímto oficiálně končím vyprávění o Laponsku. Kdyby někoho ještě něco zajímalo, napište mi do komentářů nebo na e-mail. :-D

sobota 10. října 2009

Laponsko – den pátý (28.9.09)

Ráno jsme vstali docela v pohodě. Pavel s Láďou vstali o trošku dřív, protože chtěli jít od univerzitního muzea. Nám ostatním se nechtělo, takže jsme si přispali. V ceně pokoje byla i snídaně. Dali jsme si toastíky se šunkou a sýrem, müsli s jogurtem, Nutellu, chlebík s marmeládou, zeleninu, kafe, čaj, džus a tak podobně. Byla to dobrá snídaně. :-) S Michalem a Petrou jsme vyrazili na obhlídku města za dne. Bylo pondělí ráno, takže panoval běžný provoz. Nakoupili jsme nějaké suvenýry, prošli jsme pár obchodu, navštívili supermoderní budovu, kde je umístěná radnice, knihovna a kino v jednom. Poněkud zvláštní stavba uprostřed historického centra města, ale budiž.

Po procházce jsme sedli do auta a vyrazili do muzea pro kluky. Museli jsme se asi 2x otáčet nebo vracet. Neměli jsme pořádnou mapu a taky značení ulic bylo poněkud podivné. Trošku jsme si zajeli, ale nakonec jsme muzeum našli. Je docela velký. Zrovna toho dne tam předávali cenu nějaké významné Sámské umělkyni, tak jsme viděli Sámy v originálních oblečcích a podobně. Bylo to hezký. Trošku mi to připomínalo barevné folklorní kroje z Čech. V muzeu jsme potkali kluky a taky jednu Slovenku, co tam pracuje. Říkala nám, že v Tromso studovala a už tam zůstala. Byla moc milá. Dala nám slevu na knížky a další věci, co jsme si koupili. Bylo to docela překvapení. Říkala, že momentálně v Tromso žije a studuje asi 15 Čechů a Slováků. Zrovna večer předtím prý měli nějaké krajanské setkání, se svíčkovou a podobně. Kdybychom se s touhle holčinou seznámili o večer dřív, bývali jsme se mohli seznámit s více lidma. Ale co, nedá se nic dělat.

Z muzea jsme vyrazili na nákup a potom na vyhlídku. Museli jsme vyjet kabinovou lanovkou. Cena nebyla ani tak hrozná. Dá se jít sice pěšky, ale je to výlet na víc než na hodinu a na to jsme neměli už čas. Jo a tu kabinovou lanovku řídil takový ošlehaný blonďatý norský horský vlk. Nahoře na vyhlídce bylo půl metru sněhu a hrozná zima. Udělali jsme pár fotek a šli jsme se schovat do tepla. Fotit stejně ani moc nešlo, protože do záběru se pokaždé dostala střecha od té lanovkové stanice nebo nějaké dráty. Ale výhled stál za to. Viděli jsme celé město a hory a moře a bylo to bezvadný. V restauraci jsme si potom dali vafli a kafe a za hodinu sjeli zase dolů.

Pak už jsme vyrazili na cestu zpátky. Byly asi 2 odpoledne a čekala nás dlouhá cesta do Abiska. V autě jsme si povídali o všem možným. Byla to docela zábava. :-) Pár kilometrů za Tromsem začalo sněžit. Nejdřív jenom tak poletovaly malé vločky, pak začalo sněžit víc. No a během dvou hodin propukla poměrně divoká sněžná bouře. Napadalo asi půl metru sněhu. Silničáře to asi nějak překvapilo, či co a silnice rozhodně neprotahovali. Takže jsme zůstali trčet v koloně, pod kopcem a uprostřed ničeho. A venku pořád chumelilo. Nevěděli jsme, jestli máme jet nahoru. Některá auta to zkoušela a je fakt, že žádná se nevracela. Takže průjezdné to asi bylo. Jenže Michal říkal, že za nás má zodpovědnost a že se mu nechce riskovat, že to s náma otočí někde do příkopu. Kluci ho zas naváděli ať jede, že to musíme zvládnout, když to zvládla ostatní auta. No, nakonec jsme počkali asi ještě půl hodiny. Pak projelo asi 5 náklaďáků směrem nahoru a dolů a trochu rozjezdili sníh. Naštěstí nemrzlo. Michal se odhodlal a vyrazili jsme. Zvládli jsme to bez problémů. Ale přeci jenom jsem měla trochu strach. Jeden nikdy neví. Naštěstí Michal je výbornej řidič a projevil pevný nervy a nenechal si do řízení od nikoho kecat. Na kopci nás zastavila kolona. Pak se ale objevila vojanda a říkala, že řídí obousměrně provoz armáda. Že musíme počkat tak 5 minut a pak pojedeme dál. Všechno bylo, jak řekla a za pár minut jsme vyrazili dál. Zastavili jsme snad už jenom na jedné benzínce, kde jsme se trošku protáhli a posilnili a pak už jsme jeli plynule. Kousek před hranicema se nám stala trošku nepříjemná záležitost. Začalo mrznout a v jednom ani ne příliš prudkém kopci si najednou auto začalo dělat co chtělo. Nešlo to uřídit. Smekalo se do všech stran. Takže jsme museli všichni kromě řidiče ven a tlačit. Naštěstí po 30 metrech už to bylo dobrý. Ale bylo to další velké dobrodružství. Sice nám trochu docházel benzín, ale nakonec jsme v pořádku dojeli do Abiska, kde jsme měli spát poslední noc. Byl to ten samý hostel jako předtím. Pár lidí šlo do sauny, my ostatní jsme připravili večeři. Osadníky už se pak nikomu hrát nechtělo, tak se hrál kent. Je to taková šílená karetní hra, kterou jsem naposledy hrála někdy na letním táboře. Vzhledem k tomu, že na ni je potřeba jen 4 lidí, tak já jsem si dělala něco svého a ostatní hráli. Byla to sranda, poslouchat je jak na sebe pokřikují: „Kent! Stop kent! Double kent!“ a další karbanické hlášky. Ale bavili se u toho naprosto skvěle. Ten den byl celkově docela náročnej, tak jsme to kolem půlnoci všichni zabalili a šli spát.

Michal nějak nemohl usnout, tak si šel na chvíli ještě sednout do kuchyně. Asi o půl jedné přišel do pokoje a řekl, že venku je záře, ať se jdeme podívat. A vážně tam byla. Přes celý obzor, krásná, zase zelená. Evidentně nám přálo štěstí. Vidět polární záři dvakrát po sobě, to je hodně silný zážitek. Pak už jsme ale vážně šli spát.

úterý 6. října 2009

Laponsko – den čtvrtý (27.9.09)

Jenom jsem si uvědomila, že jsem zapomněla něco dopsat o třetím dnu. Hráli jsme večer Osadníky a já jsem vyhrála!!! Alespoň jsem si napravila reputaci. Teď už ale budu psát o výletu do Norska.

Ráno jsme museli vstávat nehorázně brzo. Myslím, že budík zvonil o půl sedmé. Čekalo nás spousta kilometrů v autě. Po snídani jsme sedli do auta a nabrali směr Narvik v Norsku. Za 2. světové války to byl poměrně důležitý přístav. Přejezd hranic proběhl v pořádku. Uprostřed skalnaté pustiny stál dřevěný dům, který působil na první pohled opuštěně. To bylo celé. Nikde žádná závora nic. Jenom se změnilo dopravní značení a auta, která jsme občas potkávali, měla modré SPZ. Nevím co to znamená, ale bylo to docela zajímavý. Taky začalo pršet. Nebyl to nijak zvlášť silný déšť, ale o to vytrvalejší. Což nebylo vůbec nic příjemného. Taky jsme jeli poměrně blbým terénem a nešlo pouštět moc rádio. Fungovaly asi 2 stanice a z toho se na jedné jenom mluvilo a na druhé hrála klasická hudba. :-)

Do Narviku to nebylo daleko. Asi 80 kilometrů. Zvládli jsme to dobře. Přišlo mi, že se trochu změnila krajina. Silnici hodně lemovaly vysoké skály a taky byly všude vodopády. Půl metru od krajnice byl třeba 30 metrů vysoký vodopád. To bylo fajn. Pavel v autě naštěstí nečetl nahlas, protože měl průvodce jenom po Švédsku. Ale zase jsme si povídali o všem jiném možném. Filmy, knížky a tak. Taková intelektuální diskuse :-)

Cestou začalo pršet víc. Když jsme dojeli do místa určení, tak doslova lilo jako z konve. Navíc byla neděle a v Norsku bylo úplně všude zavřeno. Obchodní centrum, muzeum 2. světové války, infocentrum...všechno zavřené. A pořád pršelo. Byli jsme trochu otrávení a taky většina z nás potřebovala na záchod. A neměli jsme benzín. Chvíli jsme seděli v autě a dohadovali se, co dál. Do Tromso to bylo kolem 250 kilometrů a neměli jsme záruku, že vyhlídka na město, na kterou jsme se těšili, bude stát za to, kvůli počasí. Mohlo se to docela snadno zvrhnout ve zbytečnou cestu za hodně peněz. Taky jsme nedokázali odhadnout délku cesty, protože pršelo a nedalo se jet tak rychle. Silnice vedla kolem fjordu a my jsme netušili, jak bude kvalitní. Láďa navrhoval, že se vrátíme do Abiska, kde ráno nepršelo, a půjdeme na další výšlap do přírody. Bylo mi líto Michala, protože ten výlet do Tromso naplánoval a vypadal naštvaně. Nakonec jsme se usnesli, že se budeme držet původního plánu a vyrazili do Tromso. Cestou jsme nabrali benzín na samoobslužné benzínce. Viděla jsem ji poprvé v životě a je to docela dobrý vynález. Prý jsou tady na severu hodně rozšířené. Ale říkala mi Stefi, že jsou i v Rakousku. Taky konečně na chvíli přestalo pršet. Dokonce i svítilo sluníčko. Vyklubalo se z toho krásné odpoledne. Zase jsme pozorovali úchvatnou přírodu, vodopády a na druhé straně moře. Párkrát jsme jeli kolem tak krásného údolí, že se z toho až tajil dech. Pavel na zadním sedadle úpěl, protože nemohl fotit. Prostě se nedá zastavovat pořád. To bychom nikam nedojeli. Ale byla to škoda, některá místa za fotku fakt stála. Zastavili jsme jen párkrát na benzínce kvůli záchodům nebo jenom tak, abychom se najedli a protáhli. Mimochodem, v Norsku jsou ceny ještě vyšší než ve Švédsku a kurz nevýhodnější. Ale není se čemu divit. Norsko má jednu z nejvyšších životních úrovní v Evropě.

Tím, že se zlepšilo počasí, se nám zkrátila cesta. Do Tromso jsme dorazili chvíli po druhé hodině. První, co s města vidíte, je supermoderní kostel. Je to zvláštní stavba (mě přišla poměrně ohyzdná) ve tvaru trojúhelníku. Z jedné strany byla docela hezká barevná skleněná mozaika v oknech, ale rozhodně pro mě atmosféra té budovy nevzbuzovala nějakou potřebu rozjímat o víře a Bohu a vůbec. Prostě mám v tomhle ohledu asi příliš tradiční představy. Měli jsme dost času a tak jsme si vyrazili do Polaria. To je takové menší akvárium, kde mají tuleně a ryby a kraby. Trochu jsme se motali po městě, než jsme našli místo k parkování, ale pak se nám to nakonec povedlo. Do Polaria jsme museli jít jenom pár minut pěšky. Měli jsme štěstí, protože ve tři hodiny jsme akorát stihli krmení tuleňů. Respektive tulenic. Měli tam 3 samice. Bylo to super. Při krmení je ošetřovatelé zároveň trénovali a prohlíželi, jestli jim něco nechybí. Byla to sranda. Akorát byly líné, protože teď je prý období, kdy i v divoké přírodě jenom nabírají síly na zimu a moc se nehýbou. Takže jsme neviděli, jak skáčou. Ale i tak to bylo bezva. Mrzí mě, že mi nevyšly fotky. Byly rozmazaný a moc tmavý. Nějak jsem neměla svůj fotografický den. V Polariu jsme vydrželi skoro až do pěti, do zavírací hodiny.

Pak že se půjdeme ubytovat. Tak jo, jenže venku se opět rozpršelo. A to docela dost. Samozřejmě jsme nikdo neměl deštník nebo tak něco. Pavel navrhoval, že doběhneme do nejbližší hospody a dáme si tam místní pivo. Je vcelku obyčejný, jenom se jedná o nejseverněji položený pivovar. Vůbec, v Tromso je víc nejseverněji položených záležitostí. Třeba univerzita a tak. Ale to je zase odbočka. Michal se chtěl ale osprchovat a ubytovat a do hospody se mu nechtělo. Tak vyrazil docela rychle směrem k autu. Protože měl klíče, tak jsem se rozběhla za ním. Stejně tak i Petra. Za náma dost naštvaně pokřikoval Pavel, že nikam nechce, že chce do hospody, že nemůže zmoknout, protože nemá věci na převlečení atd. No, nakonec jsme došli do auta. Naštěstí jsem nepromokla tolik. Bunda to přežila, do bot mi taky nenateklo, tak to bylo dobrý. Ostatní sice trochu nadávali, ale dalo se to přežít. Hotel jsme našli poměrně brzo. Byla tam moc útulná dřevěná kuchyně a společná jídelna. Měli jsme zamluvený pokoj pro 4 s přistýlkou a koupelnou. Byl docela pohodlnej a dokonce jsme měli v ceně i povlečení a snídani. A taky jsme si v kuchyni mohli kdykoliv udělat kafe a čaj a čokoládu a různé další automatové nápoje. Trochu jsme se spacifikovali, osprchovali, najedli a tak dál. To nám trvalo tak do šesti. No a pak že půjdeme na procházku po městě. Jenže pořád lilo. V Michalovi se evidentně probudila závislost na Osadnících, tak si kluci zahráli ve třech. Mě už se nechtělo hrát, protože jsem si nechtěla pokazit dobrý pocit z vítězství minulého dne.

Hráli asi do osmi. Naštěstí konečně přestalo pršet a my jsme mohli na tu procházku. Vzala jsem si na sebe všechno svoje oblečení a dobře jsem udělala. Měla jsem tílko, tričko s dlouhým rukávem, svetr, jednu mikinu, druhou mikinu a fleecku. A čepici a rukavice. Ostatní se mi smáli, ale mě to nevadilo. Alespoň mi nebyla zima. Venku totiž bylo decentně pod nulou. Procházka byla super. Tromso je hezké město, kde vedle starých a ještě starších tradičních dřevěných rybářských domků stojí moderní prosklené kancelářské budovy a podobně. Je to přístav, takže tam bylo spousta lodí. A všimli jsme si jedné věci. Uprostřed přístavu, kde byla hloubka vody tak 4 metry, bylo vidět na dno. Což není rozhodně obvyklé. Voda byla čistá a taky pekelně ledová. Prošli jsme centrum, loděnice a šli na most. Zapomněla jsem napsat, že Tromso leží z velké části na ostrově a s pevninou je spojené dlouhým mostem, který má obloukovitý tvar. Chtěli jsme se jít podívat na ten kostel, který stál na pevnině. Na mostě naprosto nehorázně foukalo. Musela jsem si držet čepici, protože by mi ji vítr asi strhnul. Kostel v noci vypadal úplně stejně ošklivě jako za světla. Prostě se mi nelíbil. Omlouvám se všem milovníkům moderní architektury. Zdrželi jsme se jen chvilku. Jenže Pavel s Láďou chtěli pořád fotit a fotit. Nám ostatním byla zima, tak jsme se vydali na zpáteční cestu sami.

Po mostě jsme šli hodně rychle. Držela jsem čepici a koukala do země. Najednou za mnou začal křičet Michal: „Koukejte, koukejte! Nahoře!“ Tak jsme se s Petrou podívaly a byla tam. Polární záře. Nebyla moc rozlehlá, ale byla krásná. Zelená, měňavá, chvílema slabší, chvílema intenzivní a jasná. Ke konci se trošku změnila do purpurova. Byl to krásnej pohled. Trvalo to asi 4 minuty. Jenom chvilku. Pak nám ji navíc zakryl mrak. Jenom jsem stála a zírala a ani jsem nemohla mluvit a fotit. Jenom se mi chtělo šíleně smát. Měli jsme docela štěstí. Nějaký místní člověk kolem nás prošel a vůbec si ničeho nevšímal. Pro nás to ale byl opravdu jeden z nejlepších zážitků za celý pobyt. De facto se splnilo to, proč jsme na sever vyrazili. I teď, když to píšu, tak se mi chce smát. Je to vážně neopakovatelnej pohled.

Usoudili jsme, že nám z toho vyhládlo. Takže v jedenáct v noci jsme hledali v Tromso otevřený obchod s jídlem. Buger King už měl zavřeno, objevili jsme ale bistro, kde dělali kebab. Každý zastánce zdravé výživy mě asi bude chtít ukamenovat, ale ten kebab byl vážně vynikající. Pak už jsme šli domů. V jedné zapadlé uličce jsme našli rockový klub. Byly v něm úžasné interiéry a taky měli Budvar. Třetinku za 66 NOK (norská koruna). 1 NOK = cca 3 Kč. Takže si to můžete spočítat. Opravdu jsme si české pivko nedali. :-)

Na hotelu jsme se sešli s klukama. Ti záři pozorovali z jiného místa než my a neviděli ji tak dlouho. Taky ji měli trochu zastíněnou. Ale zase viděli víc té purpurové barvy. Všichni jsme to rovnou napsali na Facebook, aby ostatní erasmáci záviděli. :-). Po čtyřech dnech jsme se všichni dostali na mail, tak se narychlo řešili jobovky. Naštěstí to snad pak všechno dobře dopadlo. Asi do půl druhé jsme si povídali a koukali na norskou televizi a pak šli konečně spát. Byl to dlouhý den (a taky dlouhý zápis) a tak jsme spali jako mimina.

pondělí 5. října 2009

Laponsko – den třetí (26.9.09)

Ráno byl budíček kolem půl osmé. Nasnídali jsme se a u toho jsme se stihli pohádat. Teda jenom trošku. Pavel s Láďou a Petrou chtěli vyrazit na dlouhou túru. Že vylezou na nejbližší horu, obejdou tu vedle a údolím se vrátí domů. Je to poměrně náročná cesta. Obvykle jezdí lanovka, ale byla zavřená. Navíc trošku poprchávalo. Já jsem si na takovouhle trasu netroufala. Navíc jsem měla puchýře od včerejšího dne. Michal taky nechtěl jít, protože měl druhý den řídit a říkal, že se nechce odrovnat, protože má za nás zodpovědnost. Což je naprostá pravda. No a ostatním se to moc nelíbilo. Snažili se nás přemluvit, že bychom měli jít s nima, že je to blbý, když jsme tam společně. Nakonec jsme šli odděleně, každá skupina svou trasu, ale byla to trochu drobná nepříjemnost.

Já s Michalem jsme vyrazili po proudu řeky, podívat se na místo, kde se vlévá do jezera. Vypadalo to tam jako na mořském pobřeží. A cestou jsme viděli duhu. Dokonce dvojitou. Víte, že když jsou 2 duhy nad sebou, ta co je výš má zrcadlově otočené barvy? Byl to bezvadnej pohled. Chvílemi sice poprchávalo, ale byly to jenom krátké přepršky. Jindy zase svítilo sluníčko a bylo teplo. Klasické přeháňkové počasí. Cestou podél řeky byl úžasný výhled. Řečiště mělo občas hloubku až 6 metrů a voda byla tak průzračně čistá, že bylo vidět na dno. Všude rostly houby a borůvky. Byla to příjemná procházka. U jezera jsme vyfotili párma fotek a vydali se na zpáteční cestu. Myslím, že v zimě, když jezero zamrzne, to musí být taky úchvatný pohled.

Druhá cesta, na kterou jsme se s Michalem vydali, vedla po královské stezce na vyhlídku, kde jsme byli už včera. Stejně jsme se zase občas zasekli a pozorovali krajinu. Ten pohled je prostě neopakovatelný. Na vyhlídce jsme si dali sváču a pochodovali k asi kilometr vzdálenému malému jezeru. Cesta vedla přes takovou louku, na které rostla tráva a mech. Jak bylo vlhko po dešti, tak jsme se bořili až po kotníky do bažiny. Naštěstí přes louku vedl chodník. No, chodník. Byla to cestička postavená z prken. Ale dalo se to přejít. Jezero bylo úžasný. Kolem jsme našli i pár ohnišť. V létě se tu dá stanovat. Vlastně, po celém národním parku je povolené celoroční stanování. To je trochu rozdílnější než v Čechách. Chtěli jsme jezero obejít, ale nebyla tam cesta, tak jsme se vrátili zpátky na vyhlídku. A dál jsme šli proti proudu řeky.

Michal má rád divokou vodu. Říkal, že kvůli takovéhle krajině sem vlastně přijel. Takže jsme od cesty průběžně odbíhali fotit peřeje a vůbec dívat se na řeku. Mě to víceméně nevadí, takže to bylo příjemný. Cestou jsme museli překročit 2 další řeky po kovových visutých mostech. Naštěstí byly bezpečné a moc se nehoupaly. Jinak bych asi s přechodem měla problém. Jsem na tyhle věci hrozný zbabělec a občas mám příliš velký strach o svoji osobu. :-) Asi po hodině cesty jsme potkali stádo sobů. Tentokrát byli divocí. Na žádném jsme neviděli obojek. Byli jenom 20 metrů od nás. Bohužel šel vítr z naší strany, tak nás rychle zavětřili a utekli. Podařilo se mi vyfotit jenom zadky. Ale bylo to super. Byli hrozně hezcí. Pak už jsme šli jenom chvilku dál. Našli jsme hezké místečko u řeky, kde jsme si dali další svačinu a pak jsme se vydali na cestu zpátky. Už nám to šlo rychleji, protože jsme neodbíhali k peřejím.

Když jsme se vrátili do civilizace, dali jsme si zase za odměnu kafe a borůvkový koláč v restauraci. Tam jsme počkali asi tři čtvrtě hodiny na ostatní. Vrátili se všichni s mokrýma botama, protože se brodili k nějakému jezeru bažinatou loukou. Taky měli červený tváře a byli hrozně utahaní. Prý to byl krutý výšlap do hodně prudkého kopce. A taky že jo. Vystoupali na asi 4 kilometrech o 800 výškových metrů. Což mi přijde dost drsný. Hora je jinak vysoká asi 1400 metrů.

Doma na hotelu jsme udělali k večeři hamburgery a s ještě větším potěšením jsme si vychutnali dlouhé saunování. Potom jsme si museli zabalit věci, protože druhý den nás čekal přesun do Norska. Konkrétně do Narviku a Tromso (o má být přeškrtnuté, ale nevím, jak ho udělat :-). Ale o tom až zítra....

sobota 3. října 2009

Laponsko – den druhý (25.9.09)

Ráno jsme vstali kolem půl osmé. Snídaně proběhla v klidu, přípravy na cestu taky a tak před devátou jsme vyrazili na pochod. První zastávka byla asi 20 metrů od hostelu u psů. Tenhle penzion totiž v zimě nabízí jízdu se psím spřežením. Takže tam byly klece se spoustou krásných psů. Moc jsem jich nepoznala, ale určitě tam byli hlavně huskyové. Samozřejmě neumí moc štěkat, takže spustili nehorázné vytí a rychlé nás donutili otočit se zpátky. Nedalo se to poslouchat. :-)



Šlapali jsme do kopce a pomalu se začínali zadýchávat a potit. Naštěstí země byla ještě umrzlá, takže jsme se nebořili do bláta. Jenom jsme občas zapadali do mechu, borůvčí a brusinkovčí. Těch tam bylo! Švédové je nesbírají, protože to považují za devastování přírody. Takže tam byly obrovské plochy, kde jste mohli sbírat borůvky a brusinky do nekonečna. Tolik na jednom místě jsem snad ještě taky neviděla. Stejně tak houby. Neuvěřitelné množství kozáků a křemenáčů nejrůznějších tvarů. Hlavně byly obrovský. Kloboučky měly v průměru třeba 25 cm. Říkali jsme, že stačí sebrat jednu houbu a máte řízek na celý talíř. Bylo to super.

Krajina se trochu měnila. Jak jsme stoupali na vyhlídku Paddus, tak ubývalo stromů (hlavně tu rostou břízy). Mimochodem, Švédové mají - nebo spíš nemají – turistické značení. Přes národní park Abisko vede jedna značená stezka, takzvaná Královská cesta. Občas jsou někde rozcestníky, které naznačí směr, kterou vyšlapanou stezičkou se dát. Ale po vedlejších cestách už značení není. Cestou na naši vyhlídku jsme potkávali modré fáborky přivázané na stromech a keříčkách borůvek. Nevíme proč, asi to byl nějaký akční dobrovolník. Nebo možná někdo jiný, protože na stráni pod vyhlídkou byly podivné konstrukce, které ohraničovaly vždycky čtverec půdy. U nich byly válcovité krabice s nějakýma písmenama a číslicema. Nevěděli jsme co to znamená, ale myslíme si, že to možná byla nějaká vědecká záležitost. Jako zkoumání kvality půdy, nebo tam třeba vysázeli nějaké speciální rostlinky. A fáborky končili u toho. Každopádně, tam jsme zjistili, že jsme se trošku ztratili.



Naštěstí nikdo nezazmatkoval. Kupodivu ani já. :-) Vylezli jsme na nejbližší kopec a náhodou to byla ta vyhlídka. Takže všechno dobře dopadlo. Potkali jsme stádo sobů. Asi byli polodivocí. Jeden z nich měl obojek, ale ostatní ne. Drželi se toho označkovaného. Nechali se vyfotit, ale byli na 50 metrů daleko, takže fotky nejsou moc kvalitní. Na Paddusu jsme se nasvačili a po pauze vyrazili dál.



Cestou z kopce někdo prohlásil, že krajina vypadá jako z Pána prstenů. Chvílema jo. Před námi byly zasněžené hory, spousta volného prostoru, bez jediné známky civilizace. Říkali jsme, že kdybychom určili směr, můžeme jít klidně týden bez toho, abychom potkali živáčka. Pod kopcem sice někdo stanoval, ale to se nepočítá. :-) Slezli jsme z kopce a šli dál. Oteplilo se a země trošku rozmrzla. Tudíž jsme se začali bořit do bláta a občas do kaluží, ale nebylo to hrozný. Jen by to asi chtělo lepší vybavení. Hlavně boty. Jediný, kdo byl dobře vybavený, byl Láďa. My ostatní jsme měli obyčejné boty. Naštěstí nikomu do bot nenateklo. Když jsme došli na konec rovinaté pláně, před námi se objevila docela slušná soutěska. Mohla mít tak 30 metrů do hloubky. Dole tekla řeka. Už na vyhlídce jsme slyšeli hukot vody, tak možná to byla tahle řeka. Ale nebyla tak divoká ani velká. Nevím přesně. Vysvitlo na chvíli slunce, tak jsme udělali spoustu fotek. A šlo se dál. Šli jsme pořád z kopce (stále nikde žádné turistické značení), až jsme se dostali přímo k řece. Byla čistá a studená. Hodně studená. V řečišti jsme si dali další sváču a vyrazili na cestu domů. Když jsme došli na rozcestí, vyskytla se malá komplikace. Láďa s Pavlem chtěli jít dál, já Michal a Petra jsme chtěli jít domů. Jenomže jsme měli jenom jednu mapu. Trošku jsme se nepohodli, protože kluci se nás snažili přesvědčit, ať jdeme s nimi oklikou. Já jsem nechtěla, protože se mi udělaly puchýře na obou nohou. Sice z bot, které mám už 3 roky a chodím v nich tady běhat, ale prostě se mi udělaly. Takže jsem se už těšila domů. Michal se nechtěl moc odrovnat, protože celou dobu řídil a Petře se už prostě nechtěla jít další 2 hodiny oklikou, když by se pak stejně napojila na cestu, kterou můžeme jít rovnou teď. Nakonec si kluci vzali mapu a šli dál, my 3 ostatní jsme to otočili domů.



Takhle cesta byla jedna z nejkrásnějších, co jsem kdy viděla. Šli jsme po té Královské stezce. Celou dobu vedla podél divoké řeky. Koryto bylo poměrně úzké, i když se chvílema rozšiřovalo. Řeka se valila mezi kameny, byly tam divoké peřeje a vůbec. Všude barevné listí na stromech, zvláštní skalní útvary. Vypadalo to, jako by úzké vrstvy kamene byly geometricky naskládané na sebe. V jednom místě byly ploché kameny a dobrý přístup do vody, tak tam Michal vlezl. Voda měla tak maximálně 7 stupňů. Mě byla zima jen jsem ho viděla, ale byl statečnej. Prostě to byl nádhernej úsek kolem řeky. I místní nám říkali, že tohle je jedna z nejhezčích scenérií tady. A měli pravdu. Na fotkách to ani nejde tak dobře zachytit.



Šlapali jsme dál a brzo jsme dorazili do turistického centra v Abisku. Je to asi 20 minut chůze od vesnice Abisko, kde jsme bydleli. V centru byla moc milá slečna, která nám dala druhou mapu, poradila dobré trasy a taky nám vyzjistila počasí na další den. A měli tam úžasného dřevěného sobíka pro děti. My máme kohouta, Švédové sobíka. :-) Cestou z centra jsme si řekli, že se odměníme a když jsme nakoupili nějaké potraviny v supermarketu, šli jsme na kafe a vynikající borůvkový koláč do restaurace. Mimochodem, supermarket i hospoda zavírají v šest večer, v sobotu v pět a v neděli jsou zavřené celý den. Je to poněkud zvláštní, ale budiž.



Domů jsme dorazili kolem páté, myslím. Kluci přišli tak hodinu po nás. Chtěli jsme se vysprchovat, ale pan domácí nám to zakázal s tím, že musíme šetřit vodu a že se umyjeme až v sauně. Tak jsme si uvařili véču a začali hrát deskové hry. Osadníky. Hráli jsme u kuchyňského stolu, protože byl největší a bylo tam nejvíc místa. Trošku jsme tím asi naštvali skupinku Francouzů. Ale byli vtipní. Stáli kolem nás a pozorovali nás a vůbec je nenapadlo nás oslovit a zeptat se, jestli se nechceme přesunout jinam. Prostě aby s náma nemuseli mluvit, radši si přinesli další stůl a židle. Někdy ten národ nechápu. :-)



V sauně bylo fajn. Hodně teplo, překvapivě. Švédská sauna je smíšená, což mi bylo maličko nepříjemné, ale ne zase tolik. Mám takový zvláštní pocit, že když si sundám brýle a nevidím ostatní, nevidí ani oni mě. Je to blbost, ale alespoň trochu útěcha. :-) Mytí probíhalo následovně. Jo, zapomněla jsem říct, že v této sauně nebyla tekoucí voda. Pan domácí ohřál vodu v kotli a tu nalil do lavoru. My jsme se opláchli teplou vodou, namydlili mýdlem a pak na sebe tu vodu vylili, abychom spláchli mýdlo. Fajn. Po saunování tam byl připravený barel se studenou vodou. Na ochlazení. Nakonec jsem ji na sebe vylila, ale musela jsem se hodně přemáhat. :-) Výsledný pocit stál za to. Ulevilo se mi a cítila jsem se mnohem líp než před saunováním. Pak jsme jenom dohráli Osadníky (prohrála jsem na celé čáře a ještě jsem měla pocit, že si ostatní myslí, že jsem pitomá :-), naplánovali trasu na další den a šlo se do postele.

pátek 2. října 2009

Laponsko – den první (24.9.09)

Chvíli mi to trvalo, uznávám, ale musela jsem počkat, až se všechny dojmy usadí a já si rozmyslím, jak a co vlastně psát. Už jsem to vymyslela, takže tady je pohádka ze severu. :-) Fotky dodám na Piccasu o víkendu. Musím udělat výběr, což není nejsnazší.

4:30 – budík zvoní. Vstáváme v tuhle nehoráznou dobu, protože první autobus z Rikstenu odjíždí o půl šesté. Musíme ho stihnout, abychom se dostali včas na letiště Arlanda, které je na opačném konci Stockholmu. Rychle snídám, připravuju si svačinu a pití na cestu. Samozřejmě mi nedošlo, že si ji nemůžu nechat v příručním zavazadle, ale o tom až později. Na chodbě potkávám Michala, který si ještě narychlo dává nějaké věci ke mě do kufru. Už tak se mi zdá docela těžkej, ale Michal tvrdí, že to bude v pohodě, že 20 kg určitě nemá. Na zastávce se k nám připojí Pavel a už je tu autobus. Cesta na letiště byla v pohodě. Ve vlaku se k nám přidá ještě Petra a dá si další věci do kufru. Naštěstí ho pak už obětavě vozí kluci.

Na letišti nás rovnou obrali o 40 SEK. Na cestu na zdejší letiště se totiž nevztahuje normální lítačka, ale platí se extra. Je to zvláštní, ale budiž. Máme se setkat s posledním členem výpravy, Láďou z Brna. Ten se ale zatím neobjevuje. Začínám vyšilovat. Jednak mám hlad, jednak jsem nervózní kvůli kufru, aby nám ho někdo neukradl, a navíc mám po posledním letu na Krétu strach z létání. Tenkrát jsme měli poruchu a museli jsme se vracet a já na to musím pořád myslet. Ostatní si ze mě dělají srandu, že jsem divná a ať nejsem protivná, ale nemohla jsem si pomoct. Nakonec mě Petra odvlekla k McDonaldovi na snídani, abych se trochu uklidnila. Moc to nepomohlo, ale už nemám aspoň hlad.

Když jsme stáli frontu na odbavení, konečně přišel Láďa. V tom okamžiku jsme si uvědomili, že mám všichni vody v lahvích. Takže jsme je na poslední chvíli narvali do kufru. Samozřejmě že měl 23 kilo. Takže další šok, že to budeme muset doplácet. Naštěstí nám to prošlo. Asi proto, že nebylo plně obsazené letadlo. Ale na pohodě mi to rozhodně nepřidalo. Další šok při osobním odbavení. Jak vůbec nelítám, nevěděla jsem, že můžu mít v příručním zavazadle jenom 100 ml čehokoliv. A já si tam nechala celou kosmetickou taštičku. Takže mi to slečna vyndala a řekla, že jisté 3 lahvičky musím buďto vyhodit nebo nechat odbavit jako speciální zavazadlo. Já byla opět totálně vyděšená, protože se mi to nikdy nestalo a kdesi cosi. Nakonec jsem to zvládla a ani jsem nemusela platit extra za další zavazadlo. Taky jsem samozřejmě zapískala v rámu. Další stres a vůbec. Začala jsem mít křeče v žaludku.

Let byl nakonec OK. Ani špatně mi nebylo. Výhled byl docela hezkej. Letěli jsme něco málo přes hodinu. Norské aerolinky mají hrozně hezké blonďaté letušky. V Luley na letišti už to šlo dobře. Zavazadla jsme si vyzvedli nepoškozený, pronajaté auto na nás taky čekalo. Nakonec jsme dostali Octavii Combi, což bylo docela milé. Chvilku jsme koukali do mapy a radili se o nejlepší cestě. Pak konečně kolem jedenácté vyjíždíme. Čeká nás skoro 500 km.

Lulea je docela hezké město, mají krásný kostel. Ale taky naprosto nepřehledné dopravní značení. Všude značí jenom nejbližší vesnice, ale nějaká vzdálenější města jako orientační body, to vůbec. Tahle zvláštnůstka je typická pro celé Švédsko, takže kdo tam pojedete autem, pořiďte si hodně podrobnou mapu. Chvíli jsme se motali a museli jsme se vracet, než jsme našli správný výjezd. Naštěstí Michal, který řídil, je kliďas za volantem. Seděla jsem vepředu, tak ze mě udělali navigátora. Sice mám poměrně nevyvinutý smysl pro orientaci, ale budiž. Prvních pár kilometrů bylo v pohodě. Pavel nás oblažoval čtením z průvodce. Sice nám to všem po chvíli lezlo po nervech, ale nikdo neměl to srdce mu to říct. Vymyslel ale zajímavý výlet. Asi 15 km od Luley je hodně stará vesnice a jeden z nejstarších kostelů ve Švédsku. Jeli jsme se tam podívat. Kostel byl vážně krásnej. Byl nově opravenej, s krásnýma varhanama, na které tam zrovna někdo preludoval. Vesnička byla plná typických červených dřevěných domků s bílýma rámama oken. Všude už byl pravý podzimní podzim, takže spousta barevných listů na stromech a podobně. Líbilo se mi to. Moc jsme se ale nezdrželi, protože Michal chtěl jet dál. Ještě jsme měli naplánováno pár zastávek.

Cesta po dálnici ubíhala poměrně rychle. Byla lemovaná krásnými přírodními panoramaty. Všude bylo spousta barevného listí, stromů, říček a potoků. Nemám tolik slov, abych to lépe popsala. Krajina byla prostě nádherná. Myslím, že ani na fotkách se mi to nepovedlo tak dobře zachytit. Musí se to vidět.

V autě jsem trošku pospávala. Byla jsem utahaná. V noci jsme naspali tak asi 4 hodiny. Naštěstí jsem se probudila včas na to, abych si mohla vychutnat překročení polárního kruhu. Byla tam malá budka, záchody, cedule s informacema a taky vlajky Švédska a Sámů. Možná ještě i Unie, ale tím si už nejsem jistá. Zastavili jsme, vyfotili se, přečetli cedule a taky vytáhli z batohů bundy. Bylo tu chladněji, ale ne zase nějak hrozně. Kolem 6 stupňů. Bylo krásně a svítilo sluníčko. Zdrželi jsme se asi čtvrt hodinky.

Další cesta byla klidná. Pádili jsme po dálnici, zírali na přírodu a Pavel pořád četl. Tentokrát o Sámech. Hlavně o tom, jak bojovali za to, aby se stali uznaným národem. O jejich historii a další zajímavosti. Tím jsme se bavili až do Jokkmoku. První větší město za polárním kruhem. Po ulicích nebylo moc lidí, což nás trochu překvapilo. V informační kanceláři nám řekli, kde je muzeum Sámů. Pavel s Láďou ho prostě museli vidět. Šli dovnitř, my ostatní jsme si dali jen kávu. Nechtěli jsme se moc zdržovat. Jenže kluci v muzeu byli místo plánované půl hodiny asi hodinu a půl. Michal byl trochu naštvanej, že je to moc dlouho a že nechápou, že musíme jet dál. Byl to první maličkej konflikt, ale ustáli jsme ho.

Pak už byla cesta poměrně v pohodě. Pořád krásná příroda, zmatkování v Galliväre (opět šílené dopravní značení), nákup v Kiruně v supermarketu. Mimochodem, Kiruna je strašně ošklivá. Je to město, kde se těží ruda. Z náměstí vidíte přímo na doly, kde jezdí důlní autobusy. Nic moc tam není. Rychle jsme se spakovali a jeli dál. Už bylo po sedmé a začalo se stmívat. A pořád nás čekalo 140 km. Michal už byl unavenej z řízení. Nabízeli jsme mu, že ho vystřídáme, ale nechtěl. Chápu to, protože auto bylo psané na něj a on byl za něj zodpovědnej.

Nakonec jsme poslední kilometry ujeli a dorazili do Abiska. Je to malá vesnice v národním parku Abisko. Je tam obrovské jezero a součástí jsou i hory. Přesnou rozlohu ale nevím. Chvíli jsme se motali po vesnici, protože jsme nemohli najít penzion. Už jsme byli unavení a protivní, ale všechno dobře dopadlo. Přivítal nás Tomas s otcem, majitelé hostelu. Ukázali nám pokoje a společnou kuchyni. Vypadalo to docela dobře. Mělo to hezkou atmosféru. Maličko nás překvapilo, že peřiny neměly povlečení. To totiž ve Švédsku není běžně v ceně pokoje. Obvykle se dá ale za povlečení připlatit. Ne však tady. Takže první večer jsem z toho neměla moc dobrý pocit. Peřina byla plná podezřelých skvrn a vůbec. Uvařili jsme večeři a zahráli si deskové hry. Společně se španělským párem, který jsme tam potkali. Bylo to fajn. S pomocí Tomase jsme naplánovali trasu na další den a šli spát.


úterý 22. září 2009

Fotky

Další nové fotky dám na Picassu, tyhle 2 jsou jenom tak.

Takhle jsme vypadaly jako roztleskávačky při fotbalovém zápase.

A tohle je psí záchod v severském podání. :-D

Už se to blíží

Mám zprávy za posledních pár dní. Navštívila jsem Skansen. Otevřené muzeum ve Stockholmu. Hodně jsem se těšila na zvířata. Byli tam lemuři, vlci a medvědi. A taky kozy a krávy a tuleni a podobně. Losy jsme bohužel neviděli, ti byli schovaní. Ale hlavně, hladila jsem si malé sobátko. Bylo hrozně zvědavé a utrhlo kamarádce Sophii knoflík u kabátu. A taky mělo hrozně heboučké parohy a bylo to prostě úžasně roztomilé zvířátko. :-)
Vůbec, celý Skansen byl moc fajn. Bohužel mi po 10 minutách došly baterky do foťáku, takže fotek bude na Picasse jenom pár. Ale stálo to za vidění. Byly tam i starobylé dřevěné domky s travnatou střechou, vesnické domy, kostel, měšťanské domy, kostel, větrné mlýny a spousta dalších zajímavostí. Taky tam bylo hřiště s prolézačkama, skluzavkou a houpačkama. Tam jsme se se Sophií zasekly asi na půl hodiny. Jak málo stačí k dětské radosti. :-) Kdybyste se ale někdy chystali do Stockholmu, nenechte si Skansen ujít.

Pak jsme byli v královském paláci. Zúčastnili jsme se prohlídky pokojů, které se dodnes využívají k oficiálním účelům. Třeba na královské plesy, na přijímání velvyslanců a udělování medailí. Bylo to hodně podobné pražskému Hradu. Spousta zlatých zdobení, zrcadel, svícnů a podobně. Ale bylo to hezký. Koupili jsme si tzv. kombinovanou vstupenku, která platí měsíc a ještě se můžeme jít podívat do muzea Tří korunek a na švédské korunovační klenoty. Ale tam půjdu asi až později. Tolik historie naráz se nedá zvládnout. :-) Navíc ten den jsem měla sraz s kamarádkou ze školy z Čech, která studuje teď v Karlstadu a byla ve Stockholmu na návštěvě.

No a další velká zpráva. Ve čtvrtek odjíždíme do Laponska!!! Už se nemůžu dočkat. Jedeme na 6 dní a 5 nocí. Odlétáme hodně brzo ráno ze Stockholmu do Luley. Tam si pronajmeme auto a musíme se přesunout asi 500 km severněji do národního parku Abisko. Pravděpodobně se zatavíme i v Kiruně. Tam strávíme první 2 noci. Dalo by se letět rovnou do Kiruny, ale my jsme zvolili tuhle strategii, protože když pojedeme autem už z Luley, překročíme polární kruh po silnici. A u všech silnic je cedule typu "nyní jsme na polárním kruhu". Takže kvůli jediné fotce u téhle cedule jedeme autem. Na další den máme naplánovaný celodenní pěší výlet po národním parku. Potom pojedeme autem do Norska, kde budeme jednu noc spát. Potom se vrátíme do Švédska a procestujeme ještě severnější část Laponska, zase na jeden den a noc. Poslední den se vrátíme do Abiska a do Luley, odkud druhý den dopoledne odlétáme zpět do Stockholmu.

To je náš plán. Koupila jsem si tady pláštěnku, kdyby nám nepřálo počasí. Z toho mám strach. Když zmokneme hned první den, tak bůh ví, jak bychom se zvládli usušit. Budeme spát po různých hostelech a turistických ubytovnách. Takže snad to zvládnu se svým vybavením. Boty mám dobrý, teplou fleecku taky, dostatek ponožek a punčoch a tílek taky, tak snad to zvládneme. Jede nás nakonec 6, 4 kluci a 2 holky. Ale těším se jako malá holka. Bude to dobrodružství v divočině. Třeba nakonec toho divokýho losa uvidím. :-)

A na přelomu října a listopadu jedeme na 3 denní výlet do Helsinek. Vyšlo to nakonec na 400 SEK, což je kolem 1000 na české koruny. Což je poměrně levná cena. Jednu noc lodí tam, jeden den v Helsinkách a v noci zase zpátky. Jedná se o velkou studentskou akci. To znamená, že tam bude hodně cizinců a studentů i z jiných univerzit. Od nás tam jede skoro 80 lidí. Je to pojaté jako Halloweenská párty, takže ještě asi budeme muset zapracovat na kostýmu. :-)

Ve škole je jinak všechno fajn. Příští týden začíná 2. perioda semestru, tudíž mi začíná nový předmět, International Management. To znamená mnohem víc práce, protože najednou budu mít už 3 předměty. Ale snad to zvládnu. Už jsem docela natrénovala ekonomickou angličtinu, tak takový strach nemám. Bude to prostě jenom časově náročnější. Ale jsem holka statečná, tak se toho nebojím.

Další příspěvek bude až se vrátím z Laponska, takže vám napíšu nějakou pořádnou reportáž. :-)

úterý 15. září 2009

Jsou tady!

Dnes jsem byla na nákupu a našla jsem lentilky! Obyčejné české lentilky. Tady se ale jmenují Smarties. Chutnají stejně jako ty naše. A teď se projeví, jakou máte znalost lentilek. Schválně, která barva se v Čechách už nedělá? A která tady naopak chybí?

neděle 13. září 2009

Co je nového

Už jsem dostala několik upomínek z Čech i z Ameriky, že mám něco napsat. Nějak jsem neměla inspiraci, ale něco zkusím vytvořit.

Co se tady stalo během posledního týdne? Chodila jsem do školy, ta je pořád stejná. Stala jsem se členem školního filmového klubu. To znamená, že jsem zaplatila 20 SEK a až do konce semestru můžu chodit na promítání filmů ve škole zdarma. Už jsme viděli Milionáře z chatrče a čekají nás další dobré filmy.

Taky jsme navštívili budovu švédského parlamentu. Je to krásná starobylá stavba, která je ale uvnitř zmodernizovaná a zrekonstruovaná. To znamená kamerový systém, všude ochranka, elektronické zámky a podobně. Přesto si zachovává svůj osobitý historický ráz. Líbilo se mi tam. Je spojená takovým krytým můstkem s další budovou, kde jsou pokoje pro ministry a poslance a kde můžou přespat, kdyby je poslancování a ministrování unavilo. :-) Další věc, co mě překvapila je, že královská rodina nemá žádnou moc. Jsou prostě jenom oficiální představitelé státu, ale mám pocit, že ani neschvalují zákony. Nevím, jak je to s právem veta, ale každopádně moc toho asi udělat nemůžou. Maximálně nějaké oficiální a slavnostní procedury a procesy.

Dnes jsme už podruhé vyhráli fotbal nad Björnkullou. Zatímco minule to byla sranda, dnes to vypadalo málem na rvačku. Byl to o dost ostřejší zápas a navíc si kluci začali vyhrožovat různým mlácením a tak. Vyprovokoval to Turek z Björnkully. A naprosto zbytečně. Tak to asi byl poslední společný zápas. Příště by se to fakt asi už servalo.

Včera jsem absolvovala moc příjemný francouzký večer. Sophie (sousedka z Francie) zaklepala asi v osm na moje dveře, jestli nechci přijít na večeři, že dělá těstoviny. Tak jsem řekla, že jo a nakonec se z toho vyklubal bezvadnej večer. Byli tady ještě nějací další lidi z Francie a pár Španělů. Těstoviny byly s lososem a smetanovým sýrem a koprem. Bylo to dobrý, i když ten kopr to prostě kazil. :-). Jako zákusek byla francouzská bílá bageta a spousta hodně smradlavého camembertu. Taktéže dovezeného z Francie. Jako předkrm byly chipsy a tzatziki. Takže dobrůtka. No a k tomu asi 6 lahví vína (pro 6 lidí, takže to nebylo tak hrozný). Hodně jsme si povídali o víně, kultuře, právu, rasismu...Prostě intelektuální večer. Pak jsme se přesunuli na oslavu Albanových (Rakušan) narozenin. Taky fajnová záležitost. Nebylo to tak divoké jako moje narozeniny, ale vzhledem k tomu, že se měl druhý den hrát fotbal, tak to i chápu. Ale stejně jsem šla spát až kolem půl třetí ráno. :-)

Další poznatek...Nejsem partygirl. Viola (Italka) si usmyslela, že jsem málo společenská a tudíž mě donutili jít s v pátek do Stockholmu do klubu. No, upřímně, byla to hrozná nuda. Taneční hudba se mi nelíbí, kvůli lidem se tam nedalo ani pohnout a nejlevnější pivo za 60 SEK. Pořád se tam na mě někdo tlačil a šlapal mi na nohy a vůbec. Prostě asi nejsem typ na takovouhle zábavu. To radši zůstanu zalezlá doma.

Už máme pevné datum na výlet do Laponska. Vyrážíme 24.9. na 5 dní. Už se těším jako malá holka. Snad mi bude stačit moje vybavení, co mám tady. Akorát jsem si zapomněla sportovní bundu. Mám jen kabát a teplou fleecovou mikinu. Tu vojenskou od brášky Martina. Ale jeden Španěl tady mi slíbil, že mi půjčí jeho větrovku. Tak to snad bude v pořádku.

No a v polovině října se za mnou chystá Ádinka. Ještě si musím rozmyslet, co budu chtít přivézt. Určitě nějakej dobrej salámek, protože ty jsou tady hrozně drahý. A taky asi české víno, nejlépe Templáře, abych se odvděčila Francouzům. Chci aby poznali, že české víno je taky moc dobrý a může tomu francouzskému směle konkurovat.

sobota 5. září 2009

Šumavo, kde jsi?

A nemyslím tím Šumavu jako území v Čechách, myslím tím Šumavu jako obyčejný český chleba. Tady je to na chleba tragický. Nejen, že nekoupíte normální, ale jenom krájenej a už zabalenej (vůbec tu nejsou pekárny, nebo tak něco), ale ještě ke všemu je tady zásadní přísada do chlebového těsta sirup. Omylem jsem si tak koupila chleba s brusinkovou příchutí. Jediný způsob, jak se to dá jíst, je ráno s marmeládou k snídani. Jakmile k tomu zkusíte sýr nebo něco jinýho, tak je to vážně nepoživatelný. Ach jo. Asi se budu muset smířit jenom s toastovým chlebem. Ten jedinej není nasládlej. Ještě tu mají malý bagetky, ty jsou taky bez cukru. Tak to asi budu střídat.

Jinak další zvláštnosti ohledně potravin je třeba to, že mají hrozně moc druhů mléka a různé smetany do kafe. Počínaje tučností 1,5% a konče 45% tučnou smetanou. Než jsem našla to, co mi vyhovuje, tak to trvalo dobře 2 týdny. Naštěstí tu neprodávají jen litrové tetrapaky, ale mají třeba jen dvoudecové balení. Tak se to dá odzkoušet poměrně rychle. Samozřejmě jsou i různé příchutě, takže čokoládové mléko do kávy není problém, nebo je libo spíš jahodové? Taky mají ještě jeden druh mléka a to není určené do kávy, ale na vaření, do ranních cereálií a tak. Prostě hodně druhů mléka.

Jinak se mléčné výroby ani neliší od českých. A ani nic jinýho. Je to tady v obchoďáku vesměs stejné jako u nás. Jen ten chleba a mlíko. Ale už jsem si asi zvykla. :-)

Jinak tu není nic nového. Včera byla velká párty, která byla fajn. Hodně jsme tančili a bavili se a užili jsme si to. Jen byl mizerenej DJ, kterej byl schopnej opakovat písničky třeba 5x za večer. Ale dalo se to přežít. Jen vstup stál 60 SEK, za šatnu chtěli dalších 20 a nejlevnější pivo začínalo na 25 SEK. Ale zase nehrozí, že by se tu někdo na diskotéce opil.

Zítra se chystá fotbalový turnaj mezi Rikstenem a Björnkullou. To jsou vesnice, kde bydlí zahraniční studenti. Chtěly jsme s holkama natrénovat nějakou choreografii a být roztleskávačky. Ale nějak se nás nesešel dostatečný počet. Ve 3 by to nemělo smysl. A navíc se tu trochu ochladilo, takže už by byl asi problém vysvléct se do krátkých sukýnek a triček s výstřihem. Ale je to škoda, mohla být sranda. Takhle budeme fandit v podzimních bundách. :-)

Taky chceme příští víkend jet do Laponska. Pojedeme na vlastní pěst, protože se školou je tam oficiální výlet až v prosinci. A to si myslíme, že tam kromě sněhu nic jiného nebude. Tak pojedeme už teď, abychom viděli víc z přírody. Těším se a určitě budu hodně fotit.

neděle 30. srpna 2009

Jedna velká IKEA

Včera jsme byli s Janou ve Stockholmu. Chtěly jsme jít do Skanzenu. To je oblast na jednom ze stockholmských ostrovů. Je tam lanovka, akvárium a taky spousta historických domečků a tak. Jenže vstup byl za 110 švédských korun. A to mi přišlo už hrozně moc. Takže jsem řekla, že tam nejdu. Asi jsem Janu trochu naštvala. Ale pak řekla, že tam půjde s někým jiným. Tak snad dobrý.

Nakonec jsme místo toho šly do muzea IKEY. Věřili byste tomu? Ono to má své vlastní muzeum. A je naprosto úchvatný. Podívejte se na fotky na Picasse. Jako vstupenku dostanete odznáček. Potom už jen jdete po šipkách a úžasně se bavíte. Všude po stěnách mají koláže z dílků puzzle s popiskama. Samozřejmě taky starej nábytek, reklamy, katalogy a vůbec. Každá z místností je tematicky zaměřená. Jedna byla třeba celá věnovaná džínovině. V další byly jenom papírové krabice se samolepkama, kam všude IKEA dodávala zboží. Taky tam byl workshop pro děti, kde si můžou vytvořit něco vlastního.

Mě se asi nejvíc líbila ta největší místnost věnovaná designérům IKEY. Na jedné zdi byly barevně napsaný jejich jména a na té protější jich byla část vyfocená a k tomu designy, které dělali. Taky tam byly ukázky restauratérské práce. Prostě to byla suprová návštěva.

Dokonce mě to inspirovalo k vlastní kreativitě. Koupila jsem si tady nějaké staré pohledy a udělala jsem si z nich koláž na zdi. (Až přijdu na to, jak sem nahrát fotku, tak ji sem dám :-)

Jo a PS: Nesnáším Rosamundu Pilcherovou. Cestou k muzeu jsme šli podél moře. Jana mě upozornila na křik racků. A mě, místo toho abych to ocenila, se vybavil film od madame Pilcher Rackové ve větru. Někdy bych si nejradši nafackovala. :-D

středa 26. srpna 2009

Už to začalo!

Včera a dnes jsme měli vyučování.

Začalo to včerejším testem z angličtiny. Jedná se o předmět English: Oral and Written Communication. No, testík byl docela obtížný. V první části bylo 50 slovíček, k nim vždycky 5 možností a museli jste vybrat to, které je nejvíce podobné tomu nahoře. Z těch padesáti jsem znala tak asi 15 a z toho jsem si byla jistá tak 10. Buďto jsem neznala to hlavní slovíčko, nebo jsem nevěděla význam těch možností. Bylo mi docela trapně, ale pak nám řekli, že úspěšnost testu je tak 40% v průměru. Docela mi to zlepšilo náladu :-) Pak už byla jen gramatika a ta byla lehká. Co se nás takovýma větičkama ve škole natrápili :-D

Dnes jem absolvovala první hodinu švédštiny. Je to docela hezká řeč. Zvláště proto, že mám docela blízko k němčině. Strávila jsem teď nějaký čas se Stefi z Rakouska a přistihla jsem se, že s ní mluvím anglicky s občasnou německou vsuvkou. Ale zpátky ke švédštině. Hodina byla, alespoň ze začátku, opravdu zábavná. Procvičovali jsme švédskou abecedu. Je vesměs stejná jako anglická, jen se jinak čtou přehlasovaná písmena a taky mají a s koružkem a podobně. Ale představte si, jak 30 lidí různých národností naráz zkouší vyslovit hlásku a a mít přitom pusu jako e. Nebo a s přehláskou, když se vyslovuje, zní naprosto přesně jako výraz znechucení nad něčím opravdu odporným. Určitě si to každý pamatuje, když se učil cizí jazyk. Jak jsem se tak rozhlížela kolem, tak všem pěkně cukaly koutky. Nikdo se ale nahlas nerozesmál. Jen nevím jestli mám říct bohužel, nebo bohudík. Na konci tříhodinového semináře jsme ale už ale byli schopní přeložit krátký článek a říct o sobě jak se jmenujeme, odkud jsme, jakýma mluvíme jazykama, jestli máme sourozence, psa nebo kočku a taky kde žijeme a jestli jsme ženatí a vdané, nebo máme partnery. A do příště to rovnou musíme napsat v rozsahu 50 - 100 slov.

Švédové hodně preferují studování doma a domácí úkoly. Automaticky se předpokládá, že do školy jdete naučení a budete schopni diskutovat o daném tématu. Je to trochu jiné než v Čechách. Asi si budu muset chvíli zvykat. Myslím, že to bude hodně o překonání vlastní lenosti a pohodlnosti. A kdo mě znáte, tak víte, že já jsem extrémně líná a pohodlná. No, budu se muset snažit. Sice tady máte 5 pokusů na zkoušku, ale jeden je v řádném termínu a další jsou až o letních prázdninách. A to fakt nestihnu. Takže se loučím a jdu se vrhnout na psaní eseje o sobě samé.

pondělí 24. srpna 2009

První týden za mnou!

Ahoj všem,

tak konečně mám trochu času, abych se rozepsala. V sobotu to byl týden, co jsem ve Švédsku. A musím říct, že se mi tu líbí. Vybrala jsem si dobrou zemi. Teď akorát dopíjím ranní kávu a čaj a vařím si brambory s tvarohem a zeleninou k obědu. Než se mi to uvaří, něco napíšu.

Cesta byla docela náročná. Docela dost. 21 hodin v autobuse není žádný med. Sice se občas stavělo, ale stejně. Pro mých 180 cm to není žádný med, být skrčená na sedačce. Každopádně jsme to zvládli. Přes Německo jsme jeli v noci, pak z Německa do Dánska trajektem a z Dánska do Švédska přes most. Na ten most jsem se těšila ze všeho nejvíc. A víte co? Celou cestu přes něj jsem prospala. Takže si budu muset počkat, až za 5 měsíců pojedeme zpátky. :-)
Do Stockholmu jsme dorazili přesně na čas, kolem půl čtvrté odpoledne. Ještě poslední nákupy českého piva u řidičů autobusu a pak jsme se vydali do ulic najít hostel, kde jsme měli první den bydlet. Co se týče mě, já bych ho nikdy nenašla, ale naštěstí nás jelo víc (2 další holky a 2 kluci) a ti měli větší orientační smysl než já. Sice to s tím 30 kg kufrem nebylo nic moc, ale došli jsme tam pěšky.
Hostel byl poněkud strašidelnej. Bydleli jsme ve sklepní místnosti bez oken, kde byly jen 4 dvoupatrové palandy a 8 skříněk. No, nic moc. Ale bylo tam čisto a těstoviny zdarma. Taky Internet, takže jsem rovnou navázala první spojení s Českem.
První pěší procházka po Stockholmu dopadla nadočekávání dobře. Je to krásný město. Červené cihlové budovy, bílá okna, všude spousta zeleně, mostů a vody. Stockholm se nachází asi na 14 velkých ostrovech a spoustě dalších malých, takže mostů je tu fakt hodně. Mám pocit, že říkali něco kolem 75-80. Všude je taky spousta lodí, jak obytných, tak výletních.
No, co dál. Druhý den nás vyzvedla na určeném místě holka ze školy. Sara. Je poněkud excentrická. Pořád mluví, poskakuje, směje se, něco vypráví. Prostě neuvěřitelně energická slečna. Pomohla nám s nákupem jízdenek na MHD, poradila nám, co a jak a doprovodila nás do školy. Tam jsme si vyzvedli klíče od bytů a jeli jsme zase i se Sarou do Rikstenu, malé vesničky, kde bydlíme. Jen jedna holka, Petra, se od nás oddělila, protože bydlí jinde, v Björnkulle. To je další vesnička, kde jsou koleje SH (pozn. SH = Södertörns högskola, oficiální název univerzity :-). Nutno říct, pokoj mám suprovej. Jsem tu sama a mám svoji vlastní kuchyň a koupelnu. Platím taky nehorázný peníze, to sice jo, ale mám soukromí. Ten pokojík vypadá jako modelový studentský pokoj z katalogu IKEA. Takže docela dobrý, to zase jo. Kuchyň je vybavená, dokonce jsem tu po někom našla i french press, takže si můžu dělat dobrou kávu.
Mimochodem, káva se tu pije všude. Ve škole ji máme k dispozci všude zdarma. K ní mlíko a obvykle i sušenku a cukr. Bez kelímku s kafem tu ráno nikoho nepotkáte. V Pressbyranu (to je místní opravdu obrovská síť trafik) si můžete koupit každý ráno kafe a bagel za 20 SEKů, což je fakt na zdejší poměry super cena. Voda je tu dražší než káva. Ale to jen tak mezi řečí.
Riksten je uprostřed divočiny. O víkendu jezdí autobus 1x za hodinu, přes týden asi 2x nebo 3x. Člověk to musí plánovat. Zase ale máme k dispozci jízdní řád zdarma. Takže pohoda. K vlaku to máme asi 10 minut jízdy, pak jednu stanici vlakem (ty jezdí každých 15 minut v týdnu, o víkendu každou půl hodinu) a jsme u školy. Do centra Stockholmu to je asi 20 minut vlakem.
Škola je poměrně nová. Byla založená v roce 1995, takže vybavení je hezké, moderní. Je hodně prosklená, postavená do půlkruhu. Uprostřed nádvoří je skála, kde se dá odpočívat a relaxovat, když je teda hezké počasí. Škola je postavená terasovitě, kopíruje jakoby tvar skály. Takže z nádvoří, kde je hlavní vchod, vstupujete do 5. patra. A na druhé straně máte za sklama 60 metrovou propast dolů a další nižší patra. Chvilku mi trvalo, než jsem si na ten pocit zvykla. Mám trochu strach z výšek. Ale ten výhled stojí za to.
Teď jsme měli Orientation Week. To znamená, že lidi ze studijního oddělení nám valili do hlavy co smíme a nesmíme, jak to chodí a nechodí, jak si zaregistrovat kurzy a podobně. Chvílema mi z toho šla hlava kolem. Ještě ke všemu to bylo všechno v angličtině a to se člověk musí víc soustředit, aby to pobral. Ale Švédové jsou poměrně precizní a mají vymakanou administrativu a organizaci. Takže teď už fakt víme všechno. Základní pravidlo ve Švédsku zní NO OPEN FIRE!. Myslím, že tohle se stane heslem našeho pobytu. :-)
Jinak co se týče angličtiny, Švédové fakt mluví úplně výborně. A všichni. Prodavačka v IKEI mi naprosto plynule odpověděla na dotaz, kde najdu utěrku. Učí se tu anglicky už od prvních tříd základek. To je hroznej rozdíl od Čech. Jsou tu všichni ochotní a přátelští. Na první pohled jsou poněkud rezervovaní, ale když je oslovíte a projevíte zájem o ně a jejich zemi, tak se můžou přetrhnout, aby vám pomohli.
Dále...Počasí je zatím hezký. Pršelo asi jen dvakrát, jinak je kolem 22 stupňů. Jen tu fouká hrozně studenej vítr. Sara říkala, že to je extrém, že takhle větrno obvykle nebývá, ale kdo ví. Taky jsme se byly s holkama koupat ve venkovním bazénu. Což bylo docela vtipný. Všichni mi říkali, vezmi si spoustu teplýho oblečení, bude tu zima a kdesi cosi. A první, co jsme udělali bylo, že jsme šli do bazénu. A taky do sauny.
Nakupování. Je tu draho. Hlavně potraviny, zejména zelenina, pečivo a mléčné výrobky. Ceny jsou vlastně jako u nás, jen to musíte násobit 2,7x až 3x. Ale jsou tu i levný supermarkety, kde se dá sehnat jídlo za rozumné ceny. Jídlo ve školních restauracíh je totiž hrozně drahý, vyplatí se dělat si svačiny z domova. Máme ve škole k dispozici studentské kuchyně s mikrovlnkama, takže si můžeme něco ohřát. Jinak drogerie, kosmetika a oblečení je tu srovnatelný s náma, možná i o trochu levnější.
Jo, už mě nic nenapadá. Takže teď asi skončím a brzo sem zase něco napíšu. Třeba o výletu na jezero Lida.
A ještě jedna věc, kdybyste se chtěli podívat na fotky a nemáte mě jako kamaráda na Facebooku, tak zkuste tenhle odkaz. Založila jsem si internetové fotoalbum.

http://picasaweb.google.com/peterova.l