Nechce se mi spát

Je 22:45 místního času. Měla bych jít do postele, ale vůbec se mi nechce. Mám tu poněkud přehozený rytmus. Tak sem něco napíšu. Cože se stalo v posledních dnech...

Výlet do Sigtuny. Je to nejstarší město ve Švédsku. Je zároveň i hodně malé. Jede se tam asi 2 hodiny od nás z Rikstenu. Docela nic moc. Teda ta cesta. Město je moc hezký. Sice ho projdete asi za hodinu a půl i s návštěvou muzea, ale to nevadí. Je tam jedna dlouhatánská ulice s obchodama a turistickýma informacema. Jsou tam hrozně malé baráčky, typické švédské dřevěné, ruiny bývalého opevnění a kostela, krásný hřbitov a taky nejmenší radnice v Evropě. Jen co se mi bude chtít zmenšovat fotky, tak to hodím na Picassu. Muzeum je rozdělené do 3. částí. V jedné je historie města a ukázky vykopávek a archeologických nálezů, ve sklepě byla prodejní výstava obrazů (moc se mi líbily) a pak ještě část, kde byl starý nábytek a tak, abychom si udělali představu, jak se kdysi žilo. Docela milý výlet.


Začal mi kurz finanční ekonomie. Konečně něco, co mi bude do budoucna k něčemu dobré. Trocha ekonomie, trocha matiky, nějaké investování a podobně. Dokonce nám vyhlásili soutěž. Musíme sestavit vlastní portfolio akcií a dluhopisů, se kterýma se obchoduje ve Švédsku. Můžeme ho občas měnit. A ten člověk, kterého portfolio bude mít v půli ledna nejvyšší celkovou návratnost, tak vyhraje nějakou cenu. Neřekl nám, jakou cenu. Tak uvidíme, kdo to vyhraje. Na kurzu je dost lidí, tak to možná bude boj. :-) Každopádně je to docela zajímavá záležitost a hlavně se to dá využít do praxe. Ne jako ty plky z managementu.


Návštěva muzea moderního umění ve Stockholmu. Probíhala tam výstava děl Salvatora Dalího. Ten člověk byl trochu úchylnej a pravděpodobně trpěl nějakýma šílenýma komplexama. Ale maloval hezky. Pouštěli tam ukázky z televize, kde se účastnil pořadu typu Hádej kdo jsem někdy v 70. letech (možná dřív, nepamatuju se). U toho jsem se docela nasmála, stejně jako u některých jeho manifestů a prohlášení. Každopádně to byl čověk, který už za svého života dosáhl neuvěřitelných výsledků a slávy. Obdivuhodné.

Výstava byla špičková. Akorát jsem většinu obrazů viděla ze třetí řady. Bylo neuvěřitelně narváno. Tak jsem stála tak dlouho, než to člověka ve druhé řadě přede mnou přestalo bavit a odešel. Tím jsem se dostala na jeho místo. Super. Ale co dál? Jsem sice vysoká, ale zároveň jsem i slepoň. Takže jsem se naklonila, abych zaostřila na detail skicy. Chyba. Jakási švédská důchodkyně mi dala kabelkou na solar. Au. Radši jsem se ani nepokoušela přečíst si cedulku, co má kresba vyjadřovat. Některé věci mi zůstanou záhadou do konce života. :-) Přitom jsem tu paní vůbec neohrožovala. Asi na ni působilo nějaké davové šílenství. Možná za to mohly i ty kresby. Někde jsem se tam dočetla, že je v nich skrytá agresivita pramenící z autorovy nesplněné obscénní touhy. Když to tam psali, tak to musí být pravda.

Zbylá expozice muzea byla každopádně zajímavá. Opět jsem si potvrdila, že moderní umění mi hlava nebere. Bylo tam pár úžasných fotografií, zajímavé plastiky a občas i docela zvláštní portrét nebo abstraktní malba. To jo. Ale vážně nevidím umění v obraze, který je z větší části černý, z menší části bílý a jmenuje se Bílá nad černou. Na to fakt nemám mozkovnu. :-) Ale ve finále to byl zajímavý zážitek. Až bych ho nazvala dobrodružstvím.


Sticker party v Rikstenu. Spočívá v tom, že dostanete cedulku se jménem slavné postavy a musíte k ní najít partnera. Jakmile ho/ji najdete, tak si musíte dát pusu před rozhodčím a dostanete za to panáka. Vyfasovala jsem Arwen. Aragorna jsem našla poměrně brzo. Byl to Ramiro ze Španělska. Jenže ten den byl nějaký rozjásaný (čti namol). Nebyla jsem si jistá, jestli je dobrý nápad lít do něj dalšího panáka. Jenže než jsem se stihla vzpamatovat, byla jsem políbená a na stole byla tequila. Co bych neudělala pro všeobecnou zábavu, že? To byl naštěstí jenom jedinej panák, protože můj lord Aragorn poté zaměřil pozornost na ostatní. A nějak nechtěl pochopit, že nemůže líbat lidi, co s ním nejsou v páru. :-) Pak už jsem ho viděla jenom zvracet venku na trávu. Já mám na ty chlapy vážně smůlu. :-D

Návštěva hřbitova. Stockholmský městský hřbitov je neuvěřitelně rozlehlá obezděná plocha, která je pod ochranou UNESCO. O víkendu tam jezdí autobusy MHD. Je tam několik kaplí. Zároveň ale mají na hřbitově turistickou kancelář a taky si můžete v letním období zamluvit prohlídku s průvodcem. Je to krásné místo na procházení. Zní to morbidně, já vím, ale je tam klid a ticho a je to tam upravený, čístý...prostě opravdu hezké místo. Taky tam je hrob Grety Garbo. Ze začátku jsme měli divný počasí. Chvíli sněžilo, pak pršelo a pak zase svítilo sluníčko jako o závod. Bylo to hezké dopoledne. Po hřbitově jsme se chtěli odreagovat a tak jsme zašli do městského muzea. Mají vstup zdarma. Expozice nic moc, ale občas se našly zajímavé fotografie nebo stránky ze starých novin. Než jsem si všimla, že se tam nesmí fotit, tak jsem udělala docela dost obrázků. :-) Hodně se mi tam ale líbila filmová sekce. Promítali tam filmy Ingmara Bergmana. Možná se tam na nějaký někdy zajdu podívat. Mají otevřeno každý den.


No a už mě napadají jenom praktické věci. Je tu zima. Čím dál větší. Přes den je kolem nuly, v noci pod. Koupila jsem si novou zimní bundu a už nosím zimní botičky. Ve tři odpoledne se začíná stmívat a ve čtyři už je tu noc. Ráno je světlo kolem osmé, ale den se bude ještě zkracovat. Už si zvykám, ale někdy to není úplně příjemný. Taky očekávám několik návštěv, na což se moc a moc těším. Školu mám 6 hodin týdně. Usoudila jsem, že to jsou víceméně dobré prázdniny. Hodně času na odpočinek a cestování. Možná ještě někam vyrazím. Určitě do Uppsaly a možná ještě někam za hranice. A poslední zpráva: dnes jsem si koupila lístek na autobus domů. Už definitivně odpočítávám dny. V pátek 15.1.10 v 07:00 odpich ze Stockholmu, příjezd do Prahy na Florenc druhý den v 05:00. Ačkoliv vím, že se mi odsud nebude chtít, těším se domů. Ale ty poslední 2 měsíce, co mi zbývají, si hodlám užít maximálně. Slibuju!


Je 23:19. Myslím, že jsem napsala všechno co jsem chtěla a půjdu zkusit usnout. Dobrou noc!

Helsinki

Tak to máme za sebou. Výlet to byl vynikající. V pátek jsme vyráželi kolem druhé odpoledne z Rikstenu. Už ve vlaku se nás sešlo docela hodně. Cesta byla docela zábavná. Parta erasmáků s kuframa a batohama ale nebudila moc nadšení v metru. Zvlášť asi kvůli tomu, že Španělé na sebe cosi pokřikovali a nikdo tomu moc nerozuměl. :-)

V přístavu jsme zjistili malou nepříjemnost. Už když jsme si zamlouvali lístky, tak jsme zároveň zamlouvali, kdo s kým bude v kabině. Jenže společnost to zblbla a pomíchala nás. Takže z původních plánů jsem nebyla s nikým. Měla jsem tam 3 holky z Björnkully, se kterýma jsem mluvila asi po druhé v životě. Ale bylo to vcelku jedno, protože jsme tam trávily minimum času. Samozřejmě se rozjelo divoký kševtování s lístkama, aby někteří mohli být spolu.

Loď byla obrovská. Podívejte se Picassu na fotky. Vypadala jako nová, ale Suvi (z Finska) mi říkala, že prý je tak 10 let stará, jenom prošla opravama. Ale každopádně byla hezká a moderně vybavená. Dokonce tam byl bazén a vířivka. Odpoledne tam taky hrálo smyčcové kvarteto, zpívali francouzské šansony s harmonikou a další "kulturní program". Kabiny sice maličký, ale to nebyl takovej problém. První večer byl pohodovej. Různě jsme se procházeli po lodi, navštivili jsme Duty Free Shop (samozřejmě nakoupili alkohol a dobrůtky a podobně), seděli jsme různě na chodbě a povídali si. Nakonec jsme skončili na Karaoke zábavě na horní palubě. Nikdo z nás se ale ke zpívání nedostal, bo jsme přišli pozdě a už to bylo všechno zabrané. Pak následovala diskotéka. Prostě pohoda klid. Dokonce přišly i holčiny z Koreje. Nikdy jsem je neviděla tančit, ale byly úžasný. Naprosto si to užívaly. Kolem jedenácté nebo o půlnoci byla v Casinu (na lodi bylo i Casino a asi 5 restaurací a různé obchody) show. Nevím, kdo to vymýšlel, ale bylo to poněkud trapné. Jakási směs francouzských šansonů, brazilského karnevalu a nevkusné erotické show. Pánové si asi přišli na své, ale celkově to prostě bylo trapný. :-) Kolem druhé jsme to zabalili a šli spát, protože druhý den nás čekala prohlídka Helsinek.

Ráno se vstávalo docela těžce. Ale dalo se to zvládnout. O půl deváté jsme měly se Stefi sraz v kavárně. Daly jsme si ranní kávu, posnídaly jsme a vyrazili do víru Helsinek. Město je to krásný. Má asi půl milionu obyvatel. Je tam spousta krásných kostelů a katedrál. Já jsem tam vnímala docela zřetelný ruský vliv. Nevím čím to bylo, ale prostě to tak bylo. Asi architekturou, geometrickýma a symetrickýma ulicema. Prostě jsem to tak cítila. Třeba šílený bylo, že vedle přes silnici od té nejkrásnější katedrály (z červených cihel) stála naprosto šílená moderní stavba plná oken. Přišla mi dost nevkusná. Prostě zabijou tak krásnej dům takvou hrůzou, co postaví vedle. V té katedrále zrovna probíhal křest. Křitli dvojčata. Kluky. Bylo to super, chvilku jsme koukaly. Mimina se batolila všude kolem, pořád se snažila dostat na zem, tak si tam něco broukala a vůbec je nezajímalo, že se je kněz snaží pokřtít. Bylo to moc hezký. Nikdy jsem křtiny naživo neviděla.

Naštěstí jsme měli krásné počasí. Svítilo celý den sluníčko. Ale bylo kolem nuly, možná lehce i pod. Ale na procházení to bylo. Centrum je malé, tak jsme ho prošly docela rychle. Pak jsme se šly podívat na pevnost. Byla taky moc hezká. Neprošly jsme ji celou, protože jsme se chtěly podívat ještě na olympijský stadion, který byl na druhém konci města. Vedla k němu cesta podél krásného jezera, kde byly labutě a kachny. Taky jsme v parku potkaly veverku. Jediný menší problém byl, že Finové měli v sobotu svátek. Takže všechny obchody byly zavřené. Dalo nám docela práci najít kavárnu, kde bychom si daly kafe a došly na záchod. Nakonec se povedlo, ale trvalo to asi hodinu.

Na loď jsme se vrátily skoro jako poslední. Ale myslím, že Helsinek jsme si užily naplno. Na lodi jsme se navečeřeli (měla jsem zásoby s sebou) a pak jsem chvíli odpočívala. Četla jsem si časopis a relaxovala jsem. Pak přišly spolubydlící a začaly se připravovat na Halloween. Pořádně jsme se namaskovaly a vyrazili do víru dění. Masek se sešlo docela hodně a některý byly fakt super. Parta lidí byla oblečená jako postavy z Mechanického pomeranče (film od Kubricka), sešlo se hodně upírů a ďáblů, bylo ale i hodně knězů a taky jeptiška. :-) Myslím, že ve finále byly síly dobra a zla vyrovnané. Pár lidí z Björnkully si koupily kostýmy opic a měli nafukovací žluté banány. Byli úžasní.

Zábava byla dobrá. Chvílema jsme posedávali na schodech a na chodbě (mohlo se tam kouřit), pak jsme byli na diskotéce, pak jsme se šli projít po promenádě (tam co byly obchody a restaurace). Lidi na nás koukali trochu zvláštně, ale myslím, že se jim to líbilo. Dokonce Tomáš (v masce červeného ďábla) vyděsil nějaké malé dítě. :-) Prostě jsme si to užili naplno.

Kolem druhé v noci už jsem chtěla jít spát, ale u mě v kabině si partička Němců udělala improvizovaný večírek. No spát se tam nedalo. Tak jsem se šla ještě projít a potkala jsem pár dalších známých. Takže ještě asi do pěti do rána jsem si povídala se Španělama, Italama a Holanďankama na promenádě.

V neděli se mi v těch devět ráno vážně nevstávalo dobře. :-) Ale zvládla jsem to a v pořádku jsem dorazila zpátky do Rikstenu. Bylo to super. Helsinki rozhodně za návštěvu stály. :-)

Jen tak na rychlo

Dlouho jsem nepsala, za což se omlouvám. Ale teď to bylo poněkud hektické. Vezmu to rychle, mám dnes spoustu práce a poněkud nestíhám.

Dnes po 9 dnech zase svítí sluníčko. Je to krásné. Sedím doma a usmívám se, i když vlastně vůbec nemám proč. Bohužel sluníčko pozoruju pouze z okna. Musím napsat zkoušku na mezinárodní management a taky se učit na zítřejší zkoušku z angličtiny. Ale i ten pohled z okna pomáhá a člověk se cítí o něco lépe.

Teď tu 4 dny byla Andrejka. Bylo to bezva. Prošla jsem si zase Stockholm, což je vždycky hezký pohled. Dostala jsem bezvadně teploučkou mikinu, co mi poslala mamina. Ta se tady hodí snad ještě víc, protože se tu docela ochladilo. Byly jsme na výletě v národním parku Tyresta, což je ještě součást Stockholmu. Dá se tam dojet MHD. Učinila jsem tam poznatek. Nikdy si nemyslete, že 3,5 kilometru ujdete za 45 minut. No, ještě pár takových výletů a začnu být solidně trénovaná v přespolním běhu. Ale autobus jsem stihla.

V pátek odjíždíme na výlet do Helsinek. Odpoledne lodí tam (je zároveň Halloween, takže to bude v kostýmech), sobotní den v Helsinkách a na noc zase lodí zpátky. Trochu se toho děsím. Je to obří výlet převážně pro studenty. A taky je tam samozřejmě bezcelní zóna, takže levný alkohol. No, uvidíme, jak to dopadne. Jenom od nás ze školy tam jede přes 100 erasmáků. Plus další stovky studentů z dalších univerzit. No, snad to dobře dopadne.

Když budu mít čas, v pátek napíšu něco víc. Zatím se mějte hezky!

Nějaké novinky

Dlouho jsem nepsala, za což se omlouvám. Teď jsem měla nějak víc učení. Ve středu jsem měla první zkoušku. Ze švédštiny. Výsledek pořád nevím. Snad ho brzy uveřejní. Taky teď musím psát co týden to esej na mezinárodní management a ještě mě čeká jedna esej na angličtinu. Alespoň potrénuju gramatiku.

A co je vůbec nového? Minulý pátek tu byla výborná kostýmová párty. Na Picasse jsou fotky. Byla to docela legrace, ale jenom do určitého momentu. Během večera a zvyšování se hladiny alkoholu v krvi se stalo, že 2 lidi zvraceli v mé koupelně (dokonce víckrát), cizí člověk, kterého jsem nikdy neviděla, přišel do mého pokoje, lehl si do mé postele a usnul, a ve finále se strhla rvačka. Jak říkám, super párty. :-)

Holky se mi za to zvracení nakonec omluvily, to bylo v pohodě. Cizince jsem probudila a vyhodila, takže s ním to dopadlo taky dobře. No a při rvačce krev netekla, ostatní je roztrhli dřív. Akorát jsem se zařekla, že už svůj pokoj na dalším velkém večírku otevřený nenechám. Lidi z Björnkully si neměli kam dát věci a já, hodnej hlupák, jsem jim chtěla pomoct.

Další novinka, shlédla jsem výbornej film. Ve školním kinoklubu. Výměna, s Angelinou Jolie v hlavní roli. Přistupovala jsem k tomu dost skepticky, protože ji nemám ráda jako herečku. Ale v tomhle případě jsem byla docela nadšená. Depresivní, ponurá atmosféra, snaha o nalezení dítěte, zoufalá bezmoc v boji s "všemocnou" policií Los Angeles 30. let. Nemůžu nezmínit Johna Malkoviche v roli pastora. Prostě se mi to líbilo. Sice ve filmu pár detailů nesedělo, ale to není podstatné. Kdo jste neviděli, můžu doporučit.

A to je asi tak všechno. Včera jsme měli takové menší posezení s kamarádama u nás v Rikstenu. Téměř všichni Španělé jsou na 5 dní v Berlíně. Takže v baráku je překvapivý klid. Přijely 2 holčiny z Björnkully, tak to bylo fajn. Popíjeli jsme červené víno, pivko a Martini (všichni dohromady). Já měla 2 skleničky vína a musím říct, že jsem je cítila víc než dost. Jak tady vůbec nepiju, tak na mě alkohol dost působí. Nechci vidět, až se vrátím do Čech a půjdu s kamarádama do hospody. To se odrovnám po hodině. :-)

Před chvílí jsem doobědvala těstoviny s tuňákem, teď poslouchám Nohavicu a je mi fajn. Brzo zase napíšu.

Laponsko – den šestý (29.9.09)

A čas se nachýlil. Přišel poslední den výletu. Všichni jsme byli trochu unavení, a co si budeme nalhávat – už fungovala i trochu ponorka. Ráno jsme se nasnídali, umyli, pobalili věci a vyrazili na dlouhou cestu zpět do Luley. Nabrali jsme benzín a směr Kiruna. Tam jsme vysazovali Pavla. Odlétal totiž z Kiruny, aby byl dřív ve Stockholmu. Musel do školy. Konečně jsme si prohlédli Kirunu za světla. Vůbec to není hezké město. Z náměstí je výhled tak akorát do dolů. Ale myslím, že to jsem tu už psala. Na letišti vůbec nikdo nebyl. Bylo to hrozně malé letišťátko, jenom jeden dům a jedna dráha. Lítají tam tak asi 2 letadla denně. Až mi bylo líto nechat tam Pavla samotného čekat 2 hodiny. Ale my jsme museli jet dál. Poslední objetí a bylo. Dveře se zaklaply, my nasedli do auta a už se to jelo. Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko a barvy zase jen hrály. V tom okamžiku se mi vůbec nechtělo zpátky.

Cesta byla docela nudná. Povídali jsme si o počítačích, filmech, knížkách, poslouchali jsme hudbu a bylo to docela fajn. Zastavili jsme na benzínce a dali jsme si bezva cheesburgra a kafe. Michal se trochu protáhl, odpočinul si a zase se pokračovalo. Všichni jsme zamávali budce, když jsme překračovali polární kruh v opačném směru. Myslím, že v tom okamžiku jsme si všichni řekli, že se sem chceme jednou vrátit. Já teda rozhodně jo.

Do Luley jsme dojeli tak ve tři hodiny. V pět jsme museli odevzdat auto na letišti. Měli jsme tudíž čas a tak jsme se šli projít po městě. Mají tam úchvatný kostel na náměstí. Opravdu majestátní. Dovnitř jsme se nedostali, ale i zvenčí ten pohled stál za to. Jinak město je to vcelku normální. Byli jsme se podívat v obchoďáku a prošli jsme hlavní nákupní třídu. Prostě jako každé jiné město. Trošku jsme se motali v ulicích, než jsme natrefili na správnou silnici k letišti, ale vzhledem k tomu, že jsme si zvykli na pitomé značení, to nikoho téměř nerozhodilo.

Auto jsme vrátili bez problémů, jenom hrozně špinavé. Na letišti jsme 2 hodiny seděli a povídali si a čekali na letadlo. Při odbavení jsme samozřejmě zase měli těžší kufr. Tentokrát měl jenom 21 kilo a opět nám to prošlo. Norwegian Airlines jsou velmi benevolentní, myslím. :-) Žádné jiné problémy už nenastaly a my v klidu nasedli do letadla a vyrazili. Tentokrát jsem ani nevyšilovala. Zvládla jsem to naprosto v klidu. Ještě pár letů a budu ve vzduchu jako doma. :-)

Ve Stockholmu jsme měli čas, než nám pojede vlak, tak jsme si zašli na véču do McDonalda. Není to sice nejzdravější, ale je to tady vážně nejlevnější rychlé občerstvení. Cesta vlakem byla dlouhá, ale zvládli jsme to. U nás v Rikstenu se ten večer konala menší improvizovaná párty. Zrovna to byl den, kdy měli svátek Michalové. Pavel stihl koupit pro našeho Michala Nováka 3 nutelly, jako dík za zorganizování celého výletu, za to že byl tak vynikající trpělivý řidič a taky jako dárek ke svátku. Myslím, že měl radost. Druhý Michal se ten večer neukázal, tak jsem mu popřála až druhý den.

Jen co jsem se objevila ve společenské místnosti, vrhlo se na mě asi 5 lidí a chtěli vědět, jaký byl výlet. Během toho večera jsem si natrénovala bezvadný monolog. Hodil se mi pak ještě asi týden, když se mě průběžně vyptávali další známí. Byla jsem ale tak utahaná, že jsem to kolem půlnoci zabalila a padla po dlouhé sprše do postele.

A tímto oficiálně končím vyprávění o Laponsku. Kdyby někoho ještě něco zajímalo, napište mi do komentářů nebo na e-mail. :-D

Laponsko – den pátý (28.9.09)

Ráno jsme vstali docela v pohodě. Pavel s Láďou vstali o trošku dřív, protože chtěli jít od univerzitního muzea. Nám ostatním se nechtělo, takže jsme si přispali. V ceně pokoje byla i snídaně. Dali jsme si toastíky se šunkou a sýrem, müsli s jogurtem, Nutellu, chlebík s marmeládou, zeleninu, kafe, čaj, džus a tak podobně. Byla to dobrá snídaně. :-) S Michalem a Petrou jsme vyrazili na obhlídku města za dne. Bylo pondělí ráno, takže panoval běžný provoz. Nakoupili jsme nějaké suvenýry, prošli jsme pár obchodu, navštívili supermoderní budovu, kde je umístěná radnice, knihovna a kino v jednom. Poněkud zvláštní stavba uprostřed historického centra města, ale budiž.

Po procházce jsme sedli do auta a vyrazili do muzea pro kluky. Museli jsme se asi 2x otáčet nebo vracet. Neměli jsme pořádnou mapu a taky značení ulic bylo poněkud podivné. Trošku jsme si zajeli, ale nakonec jsme muzeum našli. Je docela velký. Zrovna toho dne tam předávali cenu nějaké významné Sámské umělkyni, tak jsme viděli Sámy v originálních oblečcích a podobně. Bylo to hezký. Trošku mi to připomínalo barevné folklorní kroje z Čech. V muzeu jsme potkali kluky a taky jednu Slovenku, co tam pracuje. Říkala nám, že v Tromso studovala a už tam zůstala. Byla moc milá. Dala nám slevu na knížky a další věci, co jsme si koupili. Bylo to docela překvapení. Říkala, že momentálně v Tromso žije a studuje asi 15 Čechů a Slováků. Zrovna večer předtím prý měli nějaké krajanské setkání, se svíčkovou a podobně. Kdybychom se s touhle holčinou seznámili o večer dřív, bývali jsme se mohli seznámit s více lidma. Ale co, nedá se nic dělat.

Z muzea jsme vyrazili na nákup a potom na vyhlídku. Museli jsme vyjet kabinovou lanovkou. Cena nebyla ani tak hrozná. Dá se jít sice pěšky, ale je to výlet na víc než na hodinu a na to jsme neměli už čas. Jo a tu kabinovou lanovku řídil takový ošlehaný blonďatý norský horský vlk. Nahoře na vyhlídce bylo půl metru sněhu a hrozná zima. Udělali jsme pár fotek a šli jsme se schovat do tepla. Fotit stejně ani moc nešlo, protože do záběru se pokaždé dostala střecha od té lanovkové stanice nebo nějaké dráty. Ale výhled stál za to. Viděli jsme celé město a hory a moře a bylo to bezvadný. V restauraci jsme si potom dali vafli a kafe a za hodinu sjeli zase dolů.

Pak už jsme vyrazili na cestu zpátky. Byly asi 2 odpoledne a čekala nás dlouhá cesta do Abiska. V autě jsme si povídali o všem možným. Byla to docela zábava. :-) Pár kilometrů za Tromsem začalo sněžit. Nejdřív jenom tak poletovaly malé vločky, pak začalo sněžit víc. No a během dvou hodin propukla poměrně divoká sněžná bouře. Napadalo asi půl metru sněhu. Silničáře to asi nějak překvapilo, či co a silnice rozhodně neprotahovali. Takže jsme zůstali trčet v koloně, pod kopcem a uprostřed ničeho. A venku pořád chumelilo. Nevěděli jsme, jestli máme jet nahoru. Některá auta to zkoušela a je fakt, že žádná se nevracela. Takže průjezdné to asi bylo. Jenže Michal říkal, že za nás má zodpovědnost a že se mu nechce riskovat, že to s náma otočí někde do příkopu. Kluci ho zas naváděli ať jede, že to musíme zvládnout, když to zvládla ostatní auta. No, nakonec jsme počkali asi ještě půl hodiny. Pak projelo asi 5 náklaďáků směrem nahoru a dolů a trochu rozjezdili sníh. Naštěstí nemrzlo. Michal se odhodlal a vyrazili jsme. Zvládli jsme to bez problémů. Ale přeci jenom jsem měla trochu strach. Jeden nikdy neví. Naštěstí Michal je výbornej řidič a projevil pevný nervy a nenechal si do řízení od nikoho kecat. Na kopci nás zastavila kolona. Pak se ale objevila vojanda a říkala, že řídí obousměrně provoz armáda. Že musíme počkat tak 5 minut a pak pojedeme dál. Všechno bylo, jak řekla a za pár minut jsme vyrazili dál. Zastavili jsme snad už jenom na jedné benzínce, kde jsme se trošku protáhli a posilnili a pak už jsme jeli plynule. Kousek před hranicema se nám stala trošku nepříjemná záležitost. Začalo mrznout a v jednom ani ne příliš prudkém kopci si najednou auto začalo dělat co chtělo. Nešlo to uřídit. Smekalo se do všech stran. Takže jsme museli všichni kromě řidiče ven a tlačit. Naštěstí po 30 metrech už to bylo dobrý. Ale bylo to další velké dobrodružství. Sice nám trochu docházel benzín, ale nakonec jsme v pořádku dojeli do Abiska, kde jsme měli spát poslední noc. Byl to ten samý hostel jako předtím. Pár lidí šlo do sauny, my ostatní jsme připravili večeři. Osadníky už se pak nikomu hrát nechtělo, tak se hrál kent. Je to taková šílená karetní hra, kterou jsem naposledy hrála někdy na letním táboře. Vzhledem k tomu, že na ni je potřeba jen 4 lidí, tak já jsem si dělala něco svého a ostatní hráli. Byla to sranda, poslouchat je jak na sebe pokřikují: „Kent! Stop kent! Double kent!“ a další karbanické hlášky. Ale bavili se u toho naprosto skvěle. Ten den byl celkově docela náročnej, tak jsme to kolem půlnoci všichni zabalili a šli spát.

Michal nějak nemohl usnout, tak si šel na chvíli ještě sednout do kuchyně. Asi o půl jedné přišel do pokoje a řekl, že venku je záře, ať se jdeme podívat. A vážně tam byla. Přes celý obzor, krásná, zase zelená. Evidentně nám přálo štěstí. Vidět polární záři dvakrát po sobě, to je hodně silný zážitek. Pak už jsme ale vážně šli spát.

Laponsko – den čtvrtý (27.9.09)

Jenom jsem si uvědomila, že jsem zapomněla něco dopsat o třetím dnu. Hráli jsme večer Osadníky a já jsem vyhrála!!! Alespoň jsem si napravila reputaci. Teď už ale budu psát o výletu do Norska.

Ráno jsme museli vstávat nehorázně brzo. Myslím, že budík zvonil o půl sedmé. Čekalo nás spousta kilometrů v autě. Po snídani jsme sedli do auta a nabrali směr Narvik v Norsku. Za 2. světové války to byl poměrně důležitý přístav. Přejezd hranic proběhl v pořádku. Uprostřed skalnaté pustiny stál dřevěný dům, který působil na první pohled opuštěně. To bylo celé. Nikde žádná závora nic. Jenom se změnilo dopravní značení a auta, která jsme občas potkávali, měla modré SPZ. Nevím co to znamená, ale bylo to docela zajímavý. Taky začalo pršet. Nebyl to nijak zvlášť silný déšť, ale o to vytrvalejší. Což nebylo vůbec nic příjemného. Taky jsme jeli poměrně blbým terénem a nešlo pouštět moc rádio. Fungovaly asi 2 stanice a z toho se na jedné jenom mluvilo a na druhé hrála klasická hudba. :-)

Do Narviku to nebylo daleko. Asi 80 kilometrů. Zvládli jsme to dobře. Přišlo mi, že se trochu změnila krajina. Silnici hodně lemovaly vysoké skály a taky byly všude vodopády. Půl metru od krajnice byl třeba 30 metrů vysoký vodopád. To bylo fajn. Pavel v autě naštěstí nečetl nahlas, protože měl průvodce jenom po Švédsku. Ale zase jsme si povídali o všem jiném možném. Filmy, knížky a tak. Taková intelektuální diskuse :-)

Cestou začalo pršet víc. Když jsme dojeli do místa určení, tak doslova lilo jako z konve. Navíc byla neděle a v Norsku bylo úplně všude zavřeno. Obchodní centrum, muzeum 2. světové války, infocentrum...všechno zavřené. A pořád pršelo. Byli jsme trochu otrávení a taky většina z nás potřebovala na záchod. A neměli jsme benzín. Chvíli jsme seděli v autě a dohadovali se, co dál. Do Tromso to bylo kolem 250 kilometrů a neměli jsme záruku, že vyhlídka na město, na kterou jsme se těšili, bude stát za to, kvůli počasí. Mohlo se to docela snadno zvrhnout ve zbytečnou cestu za hodně peněz. Taky jsme nedokázali odhadnout délku cesty, protože pršelo a nedalo se jet tak rychle. Silnice vedla kolem fjordu a my jsme netušili, jak bude kvalitní. Láďa navrhoval, že se vrátíme do Abiska, kde ráno nepršelo, a půjdeme na další výšlap do přírody. Bylo mi líto Michala, protože ten výlet do Tromso naplánoval a vypadal naštvaně. Nakonec jsme se usnesli, že se budeme držet původního plánu a vyrazili do Tromso. Cestou jsme nabrali benzín na samoobslužné benzínce. Viděla jsem ji poprvé v životě a je to docela dobrý vynález. Prý jsou tady na severu hodně rozšířené. Ale říkala mi Stefi, že jsou i v Rakousku. Taky konečně na chvíli přestalo pršet. Dokonce i svítilo sluníčko. Vyklubalo se z toho krásné odpoledne. Zase jsme pozorovali úchvatnou přírodu, vodopády a na druhé straně moře. Párkrát jsme jeli kolem tak krásného údolí, že se z toho až tajil dech. Pavel na zadním sedadle úpěl, protože nemohl fotit. Prostě se nedá zastavovat pořád. To bychom nikam nedojeli. Ale byla to škoda, některá místa za fotku fakt stála. Zastavili jsme jen párkrát na benzínce kvůli záchodům nebo jenom tak, abychom se najedli a protáhli. Mimochodem, v Norsku jsou ceny ještě vyšší než ve Švédsku a kurz nevýhodnější. Ale není se čemu divit. Norsko má jednu z nejvyšších životních úrovní v Evropě.

Tím, že se zlepšilo počasí, se nám zkrátila cesta. Do Tromso jsme dorazili chvíli po druhé hodině. První, co s města vidíte, je supermoderní kostel. Je to zvláštní stavba (mě přišla poměrně ohyzdná) ve tvaru trojúhelníku. Z jedné strany byla docela hezká barevná skleněná mozaika v oknech, ale rozhodně pro mě atmosféra té budovy nevzbuzovala nějakou potřebu rozjímat o víře a Bohu a vůbec. Prostě mám v tomhle ohledu asi příliš tradiční představy. Měli jsme dost času a tak jsme si vyrazili do Polaria. To je takové menší akvárium, kde mají tuleně a ryby a kraby. Trochu jsme se motali po městě, než jsme našli místo k parkování, ale pak se nám to nakonec povedlo. Do Polaria jsme museli jít jenom pár minut pěšky. Měli jsme štěstí, protože ve tři hodiny jsme akorát stihli krmení tuleňů. Respektive tulenic. Měli tam 3 samice. Bylo to super. Při krmení je ošetřovatelé zároveň trénovali a prohlíželi, jestli jim něco nechybí. Byla to sranda. Akorát byly líné, protože teď je prý období, kdy i v divoké přírodě jenom nabírají síly na zimu a moc se nehýbou. Takže jsme neviděli, jak skáčou. Ale i tak to bylo bezva. Mrzí mě, že mi nevyšly fotky. Byly rozmazaný a moc tmavý. Nějak jsem neměla svůj fotografický den. V Polariu jsme vydrželi skoro až do pěti, do zavírací hodiny.

Pak že se půjdeme ubytovat. Tak jo, jenže venku se opět rozpršelo. A to docela dost. Samozřejmě jsme nikdo neměl deštník nebo tak něco. Pavel navrhoval, že doběhneme do nejbližší hospody a dáme si tam místní pivo. Je vcelku obyčejný, jenom se jedná o nejseverněji položený pivovar. Vůbec, v Tromso je víc nejseverněji položených záležitostí. Třeba univerzita a tak. Ale to je zase odbočka. Michal se chtěl ale osprchovat a ubytovat a do hospody se mu nechtělo. Tak vyrazil docela rychle směrem k autu. Protože měl klíče, tak jsem se rozběhla za ním. Stejně tak i Petra. Za náma dost naštvaně pokřikoval Pavel, že nikam nechce, že chce do hospody, že nemůže zmoknout, protože nemá věci na převlečení atd. No, nakonec jsme došli do auta. Naštěstí jsem nepromokla tolik. Bunda to přežila, do bot mi taky nenateklo, tak to bylo dobrý. Ostatní sice trochu nadávali, ale dalo se to přežít. Hotel jsme našli poměrně brzo. Byla tam moc útulná dřevěná kuchyně a společná jídelna. Měli jsme zamluvený pokoj pro 4 s přistýlkou a koupelnou. Byl docela pohodlnej a dokonce jsme měli v ceně i povlečení a snídani. A taky jsme si v kuchyni mohli kdykoliv udělat kafe a čaj a čokoládu a různé další automatové nápoje. Trochu jsme se spacifikovali, osprchovali, najedli a tak dál. To nám trvalo tak do šesti. No a pak že půjdeme na procházku po městě. Jenže pořád lilo. V Michalovi se evidentně probudila závislost na Osadnících, tak si kluci zahráli ve třech. Mě už se nechtělo hrát, protože jsem si nechtěla pokazit dobrý pocit z vítězství minulého dne.

Hráli asi do osmi. Naštěstí konečně přestalo pršet a my jsme mohli na tu procházku. Vzala jsem si na sebe všechno svoje oblečení a dobře jsem udělala. Měla jsem tílko, tričko s dlouhým rukávem, svetr, jednu mikinu, druhou mikinu a fleecku. A čepici a rukavice. Ostatní se mi smáli, ale mě to nevadilo. Alespoň mi nebyla zima. Venku totiž bylo decentně pod nulou. Procházka byla super. Tromso je hezké město, kde vedle starých a ještě starších tradičních dřevěných rybářských domků stojí moderní prosklené kancelářské budovy a podobně. Je to přístav, takže tam bylo spousta lodí. A všimli jsme si jedné věci. Uprostřed přístavu, kde byla hloubka vody tak 4 metry, bylo vidět na dno. Což není rozhodně obvyklé. Voda byla čistá a taky pekelně ledová. Prošli jsme centrum, loděnice a šli na most. Zapomněla jsem napsat, že Tromso leží z velké části na ostrově a s pevninou je spojené dlouhým mostem, který má obloukovitý tvar. Chtěli jsme se jít podívat na ten kostel, který stál na pevnině. Na mostě naprosto nehorázně foukalo. Musela jsem si držet čepici, protože by mi ji vítr asi strhnul. Kostel v noci vypadal úplně stejně ošklivě jako za světla. Prostě se mi nelíbil. Omlouvám se všem milovníkům moderní architektury. Zdrželi jsme se jen chvilku. Jenže Pavel s Láďou chtěli pořád fotit a fotit. Nám ostatním byla zima, tak jsme se vydali na zpáteční cestu sami.

Po mostě jsme šli hodně rychle. Držela jsem čepici a koukala do země. Najednou za mnou začal křičet Michal: „Koukejte, koukejte! Nahoře!“ Tak jsme se s Petrou podívaly a byla tam. Polární záře. Nebyla moc rozlehlá, ale byla krásná. Zelená, měňavá, chvílema slabší, chvílema intenzivní a jasná. Ke konci se trošku změnila do purpurova. Byl to krásnej pohled. Trvalo to asi 4 minuty. Jenom chvilku. Pak nám ji navíc zakryl mrak. Jenom jsem stála a zírala a ani jsem nemohla mluvit a fotit. Jenom se mi chtělo šíleně smát. Měli jsme docela štěstí. Nějaký místní člověk kolem nás prošel a vůbec si ničeho nevšímal. Pro nás to ale byl opravdu jeden z nejlepších zážitků za celý pobyt. De facto se splnilo to, proč jsme na sever vyrazili. I teď, když to píšu, tak se mi chce smát. Je to vážně neopakovatelnej pohled.

Usoudili jsme, že nám z toho vyhládlo. Takže v jedenáct v noci jsme hledali v Tromso otevřený obchod s jídlem. Buger King už měl zavřeno, objevili jsme ale bistro, kde dělali kebab. Každý zastánce zdravé výživy mě asi bude chtít ukamenovat, ale ten kebab byl vážně vynikající. Pak už jsme šli domů. V jedné zapadlé uličce jsme našli rockový klub. Byly v něm úžasné interiéry a taky měli Budvar. Třetinku za 66 NOK (norská koruna). 1 NOK = cca 3 Kč. Takže si to můžete spočítat. Opravdu jsme si české pivko nedali. :-)

Na hotelu jsme se sešli s klukama. Ti záři pozorovali z jiného místa než my a neviděli ji tak dlouho. Taky ji měli trochu zastíněnou. Ale zase viděli víc té purpurové barvy. Všichni jsme to rovnou napsali na Facebook, aby ostatní erasmáci záviděli. :-). Po čtyřech dnech jsme se všichni dostali na mail, tak se narychlo řešili jobovky. Naštěstí to snad pak všechno dobře dopadlo. Asi do půl druhé jsme si povídali a koukali na norskou televizi a pak šli konečně spát. Byl to dlouhý den (a taky dlouhý zápis) a tak jsme spali jako mimina.