Dlouho jsem nepsala, za což se omlouvám. Ale teď to bylo poněkud hektické. Vezmu to rychle, mám dnes spoustu práce a poněkud nestíhám.
Dnes po 9 dnech zase svítí sluníčko. Je to krásné. Sedím doma a usmívám se, i když vlastně vůbec nemám proč. Bohužel sluníčko pozoruju pouze z okna. Musím napsat zkoušku na mezinárodní management a taky se učit na zítřejší zkoušku z angličtiny. Ale i ten pohled z okna pomáhá a člověk se cítí o něco lépe.
Teď tu 4 dny byla Andrejka. Bylo to bezva. Prošla jsem si zase Stockholm, což je vždycky hezký pohled. Dostala jsem bezvadně teploučkou mikinu, co mi poslala mamina. Ta se tady hodí snad ještě víc, protože se tu docela ochladilo. Byly jsme na výletě v národním parku Tyresta, což je ještě součást Stockholmu. Dá se tam dojet MHD. Učinila jsem tam poznatek. Nikdy si nemyslete, že 3,5 kilometru ujdete za 45 minut. No, ještě pár takových výletů a začnu být solidně trénovaná v přespolním běhu. Ale autobus jsem stihla.
V pátek odjíždíme na výlet do Helsinek. Odpoledne lodí tam (je zároveň Halloween, takže to bude v kostýmech), sobotní den v Helsinkách a na noc zase lodí zpátky. Trochu se toho děsím. Je to obří výlet převážně pro studenty. A taky je tam samozřejmě bezcelní zóna, takže levný alkohol. No, uvidíme, jak to dopadne. Jenom od nás ze školy tam jede přes 100 erasmáků. Plus další stovky studentů z dalších univerzit. No, snad to dobře dopadne.
Když budu mít čas, v pátek napíšu něco víc. Zatím se mějte hezky!
Dlouho jsem nepsala, za což se omlouvám. Teď jsem měla nějak víc učení. Ve středu jsem měla první zkoušku. Ze švédštiny. Výsledek pořád nevím. Snad ho brzy uveřejní. Taky teď musím psát co týden to esej na mezinárodní management a ještě mě čeká jedna esej na angličtinu. Alespoň potrénuju gramatiku.
A co je vůbec nového? Minulý pátek tu byla výborná kostýmová párty. Na Picasse jsou fotky. Byla to docela legrace, ale jenom do určitého momentu. Během večera a zvyšování se hladiny alkoholu v krvi se stalo, že 2 lidi zvraceli v mé koupelně (dokonce víckrát), cizí člověk, kterého jsem nikdy neviděla, přišel do mého pokoje, lehl si do mé postele a usnul, a ve finále se strhla rvačka. Jak říkám, super párty. :-)
Holky se mi za to zvracení nakonec omluvily, to bylo v pohodě. Cizince jsem probudila a vyhodila, takže s ním to dopadlo taky dobře. No a při rvačce krev netekla, ostatní je roztrhli dřív. Akorát jsem se zařekla, že už svůj pokoj na dalším velkém večírku otevřený nenechám. Lidi z Björnkully si neměli kam dát věci a já, hodnej hlupák, jsem jim chtěla pomoct.
Další novinka, shlédla jsem výbornej film. Ve školním kinoklubu. Výměna, s Angelinou Jolie v hlavní roli. Přistupovala jsem k tomu dost skepticky, protože ji nemám ráda jako herečku. Ale v tomhle případě jsem byla docela nadšená. Depresivní, ponurá atmosféra, snaha o nalezení dítěte, zoufalá bezmoc v boji s "všemocnou" policií Los Angeles 30. let. Nemůžu nezmínit Johna Malkoviche v roli pastora. Prostě se mi to líbilo. Sice ve filmu pár detailů nesedělo, ale to není podstatné. Kdo jste neviděli, můžu doporučit.
A to je asi tak všechno. Včera jsme měli takové menší posezení s kamarádama u nás v Rikstenu. Téměř všichni Španělé jsou na 5 dní v Berlíně. Takže v baráku je překvapivý klid. Přijely 2 holčiny z Björnkully, tak to bylo fajn. Popíjeli jsme červené víno, pivko a Martini (všichni dohromady). Já měla 2 skleničky vína a musím říct, že jsem je cítila víc než dost. Jak tady vůbec nepiju, tak na mě alkohol dost působí. Nechci vidět, až se vrátím do Čech a půjdu s kamarádama do hospody. To se odrovnám po hodině. :-)
Před chvílí jsem doobědvala těstoviny s tuňákem, teď poslouchám Nohavicu a je mi fajn. Brzo zase napíšu.
A čas se nachýlil. Přišel poslední den výletu. Všichni jsme byli trochu unavení, a co si budeme nalhávat – už fungovala i trochu ponorka. Ráno jsme se nasnídali, umyli, pobalili věci a vyrazili na dlouhou cestu zpět do Luley. Nabrali jsme benzín a směr Kiruna. Tam jsme vysazovali Pavla. Odlétal totiž z Kiruny, aby byl dřív ve Stockholmu. Musel do školy. Konečně jsme si prohlédli Kirunu za světla. Vůbec to není hezké město. Z náměstí je výhled tak akorát do dolů. Ale myslím, že to jsem tu už psala. Na letišti vůbec nikdo nebyl. Bylo to hrozně malé letišťátko, jenom jeden dům a jedna dráha. Lítají tam tak asi 2 letadla denně. Až mi bylo líto nechat tam Pavla samotného čekat 2 hodiny. Ale my jsme museli jet dál. Poslední objetí a bylo. Dveře se zaklaply, my nasedli do auta a už se to jelo. Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko a barvy zase jen hrály. V tom okamžiku se mi vůbec nechtělo zpátky.
Cesta byla docela nudná. Povídali jsme si o počítačích, filmech, knížkách, poslouchali jsme hudbu a bylo to docela fajn. Zastavili jsme na benzínce a dali jsme si bezva cheesburgra a kafe. Michal se trochu protáhl, odpočinul si a zase se pokračovalo. Všichni jsme zamávali budce, když jsme překračovali polární kruh v opačném směru. Myslím, že v tom okamžiku jsme si všichni řekli, že se sem chceme jednou vrátit. Já teda rozhodně jo.
Do Luley jsme dojeli tak ve tři hodiny. V pět jsme museli odevzdat auto na letišti. Měli jsme tudíž čas a tak jsme se šli projít po městě. Mají tam úchvatný kostel na náměstí. Opravdu majestátní. Dovnitř jsme se nedostali, ale i zvenčí ten pohled stál za to. Jinak město je to vcelku normální. Byli jsme se podívat v obchoďáku a prošli jsme hlavní nákupní třídu. Prostě jako každé jiné město. Trošku jsme se motali v ulicích, než jsme natrefili na správnou silnici k letišti, ale vzhledem k tomu, že jsme si zvykli na pitomé značení, to nikoho téměř nerozhodilo.
Auto jsme vrátili bez problémů, jenom hrozně špinavé. Na letišti jsme 2 hodiny seděli a povídali si a čekali na letadlo. Při odbavení jsme samozřejmě zase měli těžší kufr. Tentokrát měl jenom 21 kilo a opět nám to prošlo. Norwegian Airlines jsou velmi benevolentní, myslím. :-) Žádné jiné problémy už nenastaly a my v klidu nasedli do letadla a vyrazili. Tentokrát jsem ani nevyšilovala. Zvládla jsem to naprosto v klidu. Ještě pár letů a budu ve vzduchu jako doma. :-)
Ve Stockholmu jsme měli čas, než nám pojede vlak, tak jsme si zašli na véču do McDonalda. Není to sice nejzdravější, ale je to tady vážně nejlevnější rychlé občerstvení. Cesta vlakem byla dlouhá, ale zvládli jsme to. U nás v Rikstenu se ten večer konala menší improvizovaná párty. Zrovna to byl den, kdy měli svátek Michalové. Pavel stihl koupit pro našeho Michala Nováka 3 nutelly, jako dík za zorganizování celého výletu, za to že byl tak vynikající trpělivý řidič a taky jako dárek ke svátku. Myslím, že měl radost. Druhý Michal se ten večer neukázal, tak jsem mu popřála až druhý den.
Jen co jsem se objevila ve společenské místnosti, vrhlo se na mě asi 5 lidí a chtěli vědět, jaký byl výlet. Během toho večera jsem si natrénovala bezvadný monolog. Hodil se mi pak ještě asi týden, když se mě průběžně vyptávali další známí. Byla jsem ale tak utahaná, že jsem to kolem půlnoci zabalila a padla po dlouhé sprše do postele.
A tímto oficiálně končím vyprávění o Laponsku. Kdyby někoho ještě něco zajímalo, napište mi do komentářů nebo na e-mail. :-D
Ráno jsme vstali docela v pohodě. Pavel s Láďou vstali o trošku dřív, protože chtěli jít od univerzitního muzea. Nám ostatním se nechtělo, takže jsme si přispali. V ceně pokoje byla i snídaně. Dali jsme si toastíky se šunkou a sýrem, müsli s jogurtem, Nutellu, chlebík s marmeládou, zeleninu, kafe, čaj, džus a tak podobně. Byla to dobrá snídaně. :-) S Michalem a Petrou jsme vyrazili na obhlídku města za dne. Bylo pondělí ráno, takže panoval běžný provoz. Nakoupili jsme nějaké suvenýry, prošli jsme pár obchodu, navštívili supermoderní budovu, kde je umístěná radnice, knihovna a kino v jednom. Poněkud zvláštní stavba uprostřed historického centra města, ale budiž.
Po procházce jsme sedli do auta a vyrazili do muzea pro kluky. Museli jsme se asi 2x otáčet nebo vracet. Neměli jsme pořádnou mapu a taky značení ulic bylo poněkud podivné. Trošku jsme si zajeli, ale nakonec jsme muzeum našli. Je docela velký. Zrovna toho dne tam předávali cenu nějaké významné Sámské umělkyni, tak jsme viděli Sámy v originálních oblečcích a podobně. Bylo to hezký. Trošku mi to připomínalo barevné folklorní kroje z Čech. V muzeu jsme potkali kluky a taky jednu Slovenku, co tam pracuje. Říkala nám, že v Tromso studovala a už tam zůstala. Byla moc milá. Dala nám slevu na knížky a další věci, co jsme si koupili. Bylo to docela překvapení. Říkala, že momentálně v Tromso žije a studuje asi 15 Čechů a Slováků. Zrovna večer předtím prý měli nějaké krajanské setkání, se svíčkovou a podobně. Kdybychom se s touhle holčinou seznámili o večer dřív, bývali jsme se mohli seznámit s více lidma. Ale co, nedá se nic dělat.
Z muzea jsme vyrazili na nákup a potom na vyhlídku. Museli jsme vyjet kabinovou lanovkou. Cena nebyla ani tak hrozná. Dá se jít sice pěšky, ale je to výlet na víc než na hodinu a na to jsme neměli už čas. Jo a tu kabinovou lanovku řídil takový ošlehaný blonďatý norský horský vlk. Nahoře na vyhlídce bylo půl metru sněhu a hrozná zima. Udělali jsme pár fotek a šli jsme se schovat do tepla. Fotit stejně ani moc nešlo, protože do záběru se pokaždé dostala střecha od té lanovkové stanice nebo nějaké dráty. Ale výhled stál za to. Viděli jsme celé město a hory a moře a bylo to bezvadný. V restauraci jsme si potom dali vafli a kafe a za hodinu sjeli zase dolů.
Pak už jsme vyrazili na cestu zpátky. Byly asi 2 odpoledne a čekala nás dlouhá cesta do Abiska. V autě jsme si povídali o všem možným. Byla to docela zábava. :-) Pár kilometrů za Tromsem začalo sněžit. Nejdřív jenom tak poletovaly malé vločky, pak začalo sněžit víc. No a během dvou hodin propukla poměrně divoká sněžná bouře. Napadalo asi půl metru sněhu. Silničáře to asi nějak překvapilo, či co a silnice rozhodně neprotahovali. Takže jsme zůstali trčet v koloně, pod kopcem a uprostřed ničeho. A venku pořád chumelilo. Nevěděli jsme, jestli máme jet nahoru. Některá auta to zkoušela a je fakt, že žádná se nevracela. Takže průjezdné to asi bylo. Jenže Michal říkal, že za nás má zodpovědnost a že se mu nechce riskovat, že to s náma otočí někde do příkopu. Kluci ho zas naváděli ať jede, že to musíme zvládnout, když to zvládla ostatní auta. No, nakonec jsme počkali asi ještě půl hodiny. Pak projelo asi 5 náklaďáků směrem nahoru a dolů a trochu rozjezdili sníh. Naštěstí nemrzlo. Michal se odhodlal a vyrazili jsme. Zvládli jsme to bez problémů. Ale přeci jenom jsem měla trochu strach. Jeden nikdy neví. Naštěstí Michal je výbornej řidič a projevil pevný nervy a nenechal si do řízení od nikoho kecat. Na kopci nás zastavila kolona. Pak se ale objevila vojanda a říkala, že řídí obousměrně provoz armáda. Že musíme počkat tak 5 minut a pak pojedeme dál. Všechno bylo, jak řekla a za pár minut jsme vyrazili dál. Zastavili jsme snad už jenom na jedné benzínce, kde jsme se trošku protáhli a posilnili a pak už jsme jeli plynule. Kousek před hranicema se nám stala trošku nepříjemná záležitost. Začalo mrznout a v jednom ani ne příliš prudkém kopci si najednou auto začalo dělat co chtělo. Nešlo to uřídit. Smekalo se do všech stran. Takže jsme museli všichni kromě řidiče ven a tlačit. Naštěstí po 30 metrech už to bylo dobrý. Ale bylo to další velké dobrodružství. Sice nám trochu docházel benzín, ale nakonec jsme v pořádku dojeli do Abiska, kde jsme měli spát poslední noc. Byl to ten samý hostel jako předtím. Pár lidí šlo do sauny, my ostatní jsme připravili večeři. Osadníky už se pak nikomu hrát nechtělo, tak se hrál kent. Je to taková šílená karetní hra, kterou jsem naposledy hrála někdy na letním táboře. Vzhledem k tomu, že na ni je potřeba jen 4 lidí, tak já jsem si dělala něco svého a ostatní hráli. Byla to sranda, poslouchat je jak na sebe pokřikují: „Kent! Stop kent! Double kent!“ a další karbanické hlášky. Ale bavili se u toho naprosto skvěle. Ten den byl celkově docela náročnej, tak jsme to kolem půlnoci všichni zabalili a šli spát.
Michal nějak nemohl usnout, tak si šel na chvíli ještě sednout do kuchyně. Asi o půl jedné přišel do pokoje a řekl, že venku je záře, ať se jdeme podívat. A vážně tam byla. Přes celý obzor, krásná, zase zelená. Evidentně nám přálo štěstí. Vidět polární záři dvakrát po sobě, to je hodně silný zážitek. Pak už jsme ale vážně šli spát.
Jenom jsem si uvědomila, že jsem zapomněla něco dopsat o třetím dnu. Hráli jsme večer Osadníky a já jsem vyhrála!!! Alespoň jsem si napravila reputaci. Teď už ale budu psát o výletu do Norska.
Ráno jsme museli vstávat nehorázně brzo. Myslím, že budík zvonil o půl sedmé. Čekalo nás spousta kilometrů v autě. Po snídani jsme sedli do auta a nabrali směr Narvik v Norsku. Za 2. světové války to byl poměrně důležitý přístav. Přejezd hranic proběhl v pořádku. Uprostřed skalnaté pustiny stál dřevěný dům, který působil na první pohled opuštěně. To bylo celé. Nikde žádná závora nic. Jenom se změnilo dopravní značení a auta, která jsme občas potkávali, měla modré SPZ. Nevím co to znamená, ale bylo to docela zajímavý. Taky začalo pršet. Nebyl to nijak zvlášť silný déšť, ale o to vytrvalejší. Což nebylo vůbec nic příjemného. Taky jsme jeli poměrně blbým terénem a nešlo pouštět moc rádio. Fungovaly asi 2 stanice a z toho se na jedné jenom mluvilo a na druhé hrála klasická hudba. :-)
Do Narviku to nebylo daleko. Asi 80 kilometrů. Zvládli jsme to dobře. Přišlo mi, že se trochu změnila krajina. Silnici hodně lemovaly vysoké skály a taky byly všude vodopády. Půl metru od krajnice byl třeba 30 metrů vysoký vodopád. To bylo fajn. Pavel v autě naštěstí nečetl nahlas, protože měl průvodce jenom po Švédsku. Ale zase jsme si povídali o všem jiném možném. Filmy, knížky a tak. Taková intelektuální diskuse :-)
Cestou začalo pršet víc. Když jsme dojeli do místa určení, tak doslova lilo jako z konve. Navíc byla neděle a v Norsku bylo úplně všude zavřeno. Obchodní centrum, muzeum 2. světové války, infocentrum...všechno zavřené. A pořád pršelo. Byli jsme trochu otrávení a taky většina z nás potřebovala na záchod. A neměli jsme benzín. Chvíli jsme seděli v autě a dohadovali se, co dál. Do Tromso to bylo kolem 250 kilometrů a neměli jsme záruku, že vyhlídka na město, na kterou jsme se těšili, bude stát za to, kvůli počasí. Mohlo se to docela snadno zvrhnout ve zbytečnou cestu za hodně peněz. Taky jsme nedokázali odhadnout délku cesty, protože pršelo a nedalo se jet tak rychle. Silnice vedla kolem fjordu a my jsme netušili, jak bude kvalitní. Láďa navrhoval, že se vrátíme do Abiska, kde ráno nepršelo, a půjdeme na další výšlap do přírody. Bylo mi líto Michala, protože ten výlet do Tromso naplánoval a vypadal naštvaně. Nakonec jsme se usnesli, že se budeme držet původního plánu a vyrazili do Tromso. Cestou jsme nabrali benzín na samoobslužné benzínce. Viděla jsem ji poprvé v životě a je to docela dobrý vynález. Prý jsou tady na severu hodně rozšířené. Ale říkala mi Stefi, že jsou i v Rakousku. Taky konečně na chvíli přestalo pršet. Dokonce i svítilo sluníčko. Vyklubalo se z toho krásné odpoledne. Zase jsme pozorovali úchvatnou přírodu, vodopády a na druhé straně moře. Párkrát jsme jeli kolem tak krásného údolí, že se z toho až tajil dech. Pavel na zadním sedadle úpěl, protože nemohl fotit. Prostě se nedá zastavovat pořád. To bychom nikam nedojeli. Ale byla to škoda, některá místa za fotku fakt stála. Zastavili jsme jen párkrát na benzínce kvůli záchodům nebo jenom tak, abychom se najedli a protáhli. Mimochodem, v Norsku jsou ceny ještě vyšší než ve Švédsku a kurz nevýhodnější. Ale není se čemu divit. Norsko má jednu z nejvyšších životních úrovní v Evropě.
Tím, že se zlepšilo počasí, se nám zkrátila cesta. Do Tromso jsme dorazili chvíli po druhé hodině. První, co s města vidíte, je supermoderní kostel. Je to zvláštní stavba (mě přišla poměrně ohyzdná) ve tvaru trojúhelníku. Z jedné strany byla docela hezká barevná skleněná mozaika v oknech, ale rozhodně pro mě atmosféra té budovy nevzbuzovala nějakou potřebu rozjímat o víře a Bohu a vůbec. Prostě mám v tomhle ohledu asi příliš tradiční představy. Měli jsme dost času a tak jsme si vyrazili do Polaria. To je takové menší akvárium, kde mají tuleně a ryby a kraby. Trochu jsme se motali po městě, než jsme našli místo k parkování, ale pak se nám to nakonec povedlo. Do Polaria jsme museli jít jenom pár minut pěšky. Měli jsme štěstí, protože ve tři hodiny jsme akorát stihli krmení tuleňů. Respektive tulenic. Měli tam 3 samice. Bylo to super. Při krmení je ošetřovatelé zároveň trénovali a prohlíželi, jestli jim něco nechybí. Byla to sranda. Akorát byly líné, protože teď je prý období, kdy i v divoké přírodě jenom nabírají síly na zimu a moc se nehýbou. Takže jsme neviděli, jak skáčou. Ale i tak to bylo bezva. Mrzí mě, že mi nevyšly fotky. Byly rozmazaný a moc tmavý. Nějak jsem neměla svůj fotografický den. V Polariu jsme vydrželi skoro až do pěti, do zavírací hodiny.
Pak že se půjdeme ubytovat. Tak jo, jenže venku se opět rozpršelo. A to docela dost. Samozřejmě jsme nikdo neměl deštník nebo tak něco. Pavel navrhoval, že doběhneme do nejbližší hospody a dáme si tam místní pivo. Je vcelku obyčejný, jenom se jedná o nejseverněji položený pivovar. Vůbec, v Tromso je víc nejseverněji položených záležitostí. Třeba univerzita a tak. Ale to je zase odbočka. Michal se chtěl ale osprchovat a ubytovat a do hospody se mu nechtělo. Tak vyrazil docela rychle směrem k autu. Protože měl klíče, tak jsem se rozběhla za ním. Stejně tak i Petra. Za náma dost naštvaně pokřikoval Pavel, že nikam nechce, že chce do hospody, že nemůže zmoknout, protože nemá věci na převlečení atd. No, nakonec jsme došli do auta. Naštěstí jsem nepromokla tolik. Bunda to přežila, do bot mi taky nenateklo, tak to bylo dobrý. Ostatní sice trochu nadávali, ale dalo se to přežít. Hotel jsme našli poměrně brzo. Byla tam moc útulná dřevěná kuchyně a společná jídelna. Měli jsme zamluvený pokoj pro 4 s přistýlkou a koupelnou. Byl docela pohodlnej a dokonce jsme měli v ceně i povlečení a snídani. A taky jsme si v kuchyni mohli kdykoliv udělat kafe a čaj a čokoládu a různé další automatové nápoje. Trochu jsme se spacifikovali, osprchovali, najedli a tak dál. To nám trvalo tak do šesti. No a pak že půjdeme na procházku po městě. Jenže pořád lilo. V Michalovi se evidentně probudila závislost na Osadnících, tak si kluci zahráli ve třech. Mě už se nechtělo hrát, protože jsem si nechtěla pokazit dobrý pocit z vítězství minulého dne.
Hráli asi do osmi. Naštěstí konečně přestalo pršet a my jsme mohli na tu procházku. Vzala jsem si na sebe všechno svoje oblečení a dobře jsem udělala. Měla jsem tílko, tričko s dlouhým rukávem, svetr, jednu mikinu, druhou mikinu a fleecku. A čepici a rukavice. Ostatní se mi smáli, ale mě to nevadilo. Alespoň mi nebyla zima. Venku totiž bylo decentně pod nulou. Procházka byla super. Tromso je hezké město, kde vedle starých a ještě starších tradičních dřevěných rybářských domků stojí moderní prosklené kancelářské budovy a podobně. Je to přístav, takže tam bylo spousta lodí. A všimli jsme si jedné věci. Uprostřed přístavu, kde byla hloubka vody tak 4 metry, bylo vidět na dno. Což není rozhodně obvyklé. Voda byla čistá a taky pekelně ledová. Prošli jsme centrum, loděnice a šli na most. Zapomněla jsem napsat, že Tromso leží z velké části na ostrově a s pevninou je spojené dlouhým mostem, který má obloukovitý tvar. Chtěli jsme se jít podívat na ten kostel, který stál na pevnině. Na mostě naprosto nehorázně foukalo. Musela jsem si držet čepici, protože by mi ji vítr asi strhnul. Kostel v noci vypadal úplně stejně ošklivě jako za světla. Prostě se mi nelíbil. Omlouvám se všem milovníkům moderní architektury. Zdrželi jsme se jen chvilku. Jenže Pavel s Láďou chtěli pořád fotit a fotit. Nám ostatním byla zima, tak jsme se vydali na zpáteční cestu sami.
Po mostě jsme šli hodně rychle. Držela jsem čepici a koukala do země. Najednou za mnou začal křičet Michal: „Koukejte, koukejte! Nahoře!“ Tak jsme se s Petrou podívaly a byla tam. Polární záře. Nebyla moc rozlehlá, ale byla krásná. Zelená, měňavá, chvílema slabší, chvílema intenzivní a jasná. Ke konci se trošku změnila do purpurova. Byl to krásnej pohled. Trvalo to asi 4 minuty. Jenom chvilku. Pak nám ji navíc zakryl mrak. Jenom jsem stála a zírala a ani jsem nemohla mluvit a fotit. Jenom se mi chtělo šíleně smát. Měli jsme docela štěstí. Nějaký místní člověk kolem nás prošel a vůbec si ničeho nevšímal. Pro nás to ale byl opravdu jeden z nejlepších zážitků za celý pobyt. De facto se splnilo to, proč jsme na sever vyrazili. I teď, když to píšu, tak se mi chce smát. Je to vážně neopakovatelnej pohled.
Usoudili jsme, že nám z toho vyhládlo. Takže v jedenáct v noci jsme hledali v Tromso otevřený obchod s jídlem. Buger King už měl zavřeno, objevili jsme ale bistro, kde dělali kebab. Každý zastánce zdravé výživy mě asi bude chtít ukamenovat, ale ten kebab byl vážně vynikající. Pak už jsme šli domů. V jedné zapadlé uličce jsme našli rockový klub. Byly v něm úžasné interiéry a taky měli Budvar. Třetinku za 66 NOK (norská koruna). 1 NOK = cca 3 Kč. Takže si to můžete spočítat. Opravdu jsme si české pivko nedali. :-)
Na hotelu jsme se sešli s klukama. Ti záři pozorovali z jiného místa než my a neviděli ji tak dlouho. Taky ji měli trochu zastíněnou. Ale zase viděli víc té purpurové barvy. Všichni jsme to rovnou napsali na Facebook, aby ostatní erasmáci záviděli. :-). Po čtyřech dnech jsme se všichni dostali na mail, tak se narychlo řešili jobovky. Naštěstí to snad pak všechno dobře dopadlo. Asi do půl druhé jsme si povídali a koukali na norskou televizi a pak šli konečně spát. Byl to dlouhý den (a taky dlouhý zápis) a tak jsme spali jako mimina.
Ráno byl budíček kolem půl osmé. Nasnídali jsme se a u toho jsme se stihli pohádat. Teda jenom trošku. Pavel s Láďou a Petrou chtěli vyrazit na dlouhou túru. Že vylezou na nejbližší horu, obejdou tu vedle a údolím se vrátí domů. Je to poměrně náročná cesta. Obvykle jezdí lanovka, ale byla zavřená. Navíc trošku poprchávalo. Já jsem si na takovouhle trasu netroufala. Navíc jsem měla puchýře od včerejšího dne. Michal taky nechtěl jít, protože měl druhý den řídit a říkal, že se nechce odrovnat, protože má za nás zodpovědnost. Což je naprostá pravda. No a ostatním se to moc nelíbilo. Snažili se nás přemluvit, že bychom měli jít s nima, že je to blbý, když jsme tam společně. Nakonec jsme šli odděleně, každá skupina svou trasu, ale byla to trochu drobná nepříjemnost.
Já s Michalem jsme vyrazili po proudu řeky, podívat se na místo, kde se vlévá do jezera. Vypadalo to tam jako na mořském pobřeží. A cestou jsme viděli duhu. Dokonce dvojitou. Víte, že když jsou 2 duhy nad sebou, ta co je výš má zrcadlově otočené barvy? Byl to bezvadnej pohled. Chvílemi sice poprchávalo, ale byly to jenom krátké přepršky. Jindy zase svítilo sluníčko a bylo teplo. Klasické přeháňkové počasí. Cestou podél řeky byl úžasný výhled. Řečiště mělo občas hloubku až 6 metrů a voda byla tak průzračně čistá, že bylo vidět na dno. Všude rostly houby a borůvky. Byla to příjemná procházka. U jezera jsme vyfotili párma fotek a vydali se na zpáteční cestu. Myslím, že v zimě, když jezero zamrzne, to musí být taky úchvatný pohled.
Druhá cesta, na kterou jsme se s Michalem vydali, vedla po královské stezce na vyhlídku, kde jsme byli už včera. Stejně jsme se zase občas zasekli a pozorovali krajinu. Ten pohled je prostě neopakovatelný. Na vyhlídce jsme si dali sváču a pochodovali k asi kilometr vzdálenému malému jezeru. Cesta vedla přes takovou louku, na které rostla tráva a mech. Jak bylo vlhko po dešti, tak jsme se bořili až po kotníky do bažiny. Naštěstí přes louku vedl chodník. No, chodník. Byla to cestička postavená z prken. Ale dalo se to přejít. Jezero bylo úžasný. Kolem jsme našli i pár ohnišť. V létě se tu dá stanovat. Vlastně, po celém národním parku je povolené celoroční stanování. To je trochu rozdílnější než v Čechách. Chtěli jsme jezero obejít, ale nebyla tam cesta, tak jsme se vrátili zpátky na vyhlídku. A dál jsme šli proti proudu řeky.
Michal má rád divokou vodu. Říkal, že kvůli takovéhle krajině sem vlastně přijel. Takže jsme od cesty průběžně odbíhali fotit peřeje a vůbec dívat se na řeku. Mě to víceméně nevadí, takže to bylo příjemný. Cestou jsme museli překročit 2 další řeky po kovových visutých mostech. Naštěstí byly bezpečné a moc se nehoupaly. Jinak bych asi s přechodem měla problém. Jsem na tyhle věci hrozný zbabělec a občas mám příliš velký strach o svoji osobu. :-) Asi po hodině cesty jsme potkali stádo sobů. Tentokrát byli divocí. Na žádném jsme neviděli obojek. Byli jenom 20 metrů od nás. Bohužel šel vítr z naší strany, tak nás rychle zavětřili a utekli. Podařilo se mi vyfotit jenom zadky. Ale bylo to super. Byli hrozně hezcí. Pak už jsme šli jenom chvilku dál. Našli jsme hezké místečko u řeky, kde jsme si dali další svačinu a pak jsme se vydali na cestu zpátky. Už nám to šlo rychleji, protože jsme neodbíhali k peřejím.
Když jsme se vrátili do civilizace, dali jsme si zase za odměnu kafe a borůvkový koláč v restauraci. Tam jsme počkali asi tři čtvrtě hodiny na ostatní. Vrátili se všichni s mokrýma botama, protože se brodili k nějakému jezeru bažinatou loukou. Taky měli červený tváře a byli hrozně utahaní. Prý to byl krutý výšlap do hodně prudkého kopce. A taky že jo. Vystoupali na asi 4 kilometrech o 800 výškových metrů. Což mi přijde dost drsný. Hora je jinak vysoká asi 1400 metrů.
Doma na hotelu jsme udělali k večeři hamburgery a s ještě větším potěšením jsme si vychutnali dlouhé saunování. Potom jsme si museli zabalit věci, protože druhý den nás čekal přesun do Norska. Konkrétně do Narviku a Tromso (o má být přeškrtnuté, ale nevím, jak ho udělat :-). Ale o tom až zítra....
Ráno jsme vstali kolem půl osmé. Snídaně proběhla v klidu, přípravy na cestu taky a tak před devátou jsme vyrazili na pochod. První zastávka byla asi 20 metrů od hostelu u psů. Tenhle penzion totiž v zimě nabízí jízdu se psím spřežením. Takže tam byly klece se spoustou krásných psů. Moc jsem jich nepoznala, ale určitě tam byli hlavně huskyové. Samozřejmě neumí moc štěkat, takže spustili nehorázné vytí a rychlé nás donutili otočit se zpátky. Nedalo se to poslouchat. :-)
Šlapali jsme do kopce a pomalu se začínali zadýchávat a potit. Naštěstí země byla ještě umrzlá, takže jsme se nebořili do bláta. Jenom jsme občas zapadali do mechu, borůvčí a brusinkovčí. Těch tam bylo! Švédové je nesbírají, protože to považují za devastování přírody. Takže tam byly obrovské plochy, kde jste mohli sbírat borůvky a brusinky do nekonečna. Tolik na jednom místě jsem snad ještě taky neviděla. Stejně tak houby. Neuvěřitelné množství kozáků a křemenáčů nejrůznějších tvarů. Hlavně byly obrovský. Kloboučky měly v průměru třeba 25 cm. Říkali jsme, že stačí sebrat jednu houbu a máte řízek na celý talíř. Bylo to super.
Krajina se trochu měnila. Jak jsme stoupali na vyhlídku Paddus, tak ubývalo stromů (hlavně tu rostou břízy). Mimochodem, Švédové mají - nebo spíš nemají – turistické značení. Přes národní park Abisko vede jedna značená stezka, takzvaná Královská cesta. Občas jsou někde rozcestníky, které naznačí směr, kterou vyšlapanou stezičkou se dát. Ale po vedlejších cestách už značení není. Cestou na naši vyhlídku jsme potkávali modré fáborky přivázané na stromech a keříčkách borůvek. Nevíme proč, asi to byl nějaký akční dobrovolník. Nebo možná někdo jiný, protože na stráni pod vyhlídkou byly podivné konstrukce, které ohraničovaly vždycky čtverec půdy. U nich byly válcovité krabice s nějakýma písmenama a číslicema. Nevěděli jsme co to znamená, ale myslíme si, že to možná byla nějaká vědecká záležitost. Jako zkoumání kvality půdy, nebo tam třeba vysázeli nějaké speciální rostlinky. A fáborky končili u toho. Každopádně, tam jsme zjistili, že jsme se trošku ztratili.
Naštěstí nikdo nezazmatkoval. Kupodivu ani já. :-) Vylezli jsme na nejbližší kopec a náhodou to byla ta vyhlídka. Takže všechno dobře dopadlo. Potkali jsme stádo sobů. Asi byli polodivocí. Jeden z nich měl obojek, ale ostatní ne. Drželi se toho označkovaného. Nechali se vyfotit, ale byli na 50 metrů daleko, takže fotky nejsou moc kvalitní. Na Paddusu jsme se nasvačili a po pauze vyrazili dál.
Cestou z kopce někdo prohlásil, že krajina vypadá jako z Pána prstenů. Chvílema jo. Před námi byly zasněžené hory, spousta volného prostoru, bez jediné známky civilizace. Říkali jsme, že kdybychom určili směr, můžeme jít klidně týden bez toho, abychom potkali živáčka. Pod kopcem sice někdo stanoval, ale to se nepočítá. :-) Slezli jsme z kopce a šli dál. Oteplilo se a země trošku rozmrzla. Tudíž jsme se začali bořit do bláta a občas do kaluží, ale nebylo to hrozný. Jen by to asi chtělo lepší vybavení. Hlavně boty. Jediný, kdo byl dobře vybavený, byl Láďa. My ostatní jsme měli obyčejné boty. Naštěstí nikomu do bot nenateklo. Když jsme došli na konec rovinaté pláně, před námi se objevila docela slušná soutěska. Mohla mít tak 30 metrů do hloubky. Dole tekla řeka. Už na vyhlídce jsme slyšeli hukot vody, tak možná to byla tahle řeka. Ale nebyla tak divoká ani velká. Nevím přesně. Vysvitlo na chvíli slunce, tak jsme udělali spoustu fotek. A šlo se dál. Šli jsme pořád z kopce (stále nikde žádné turistické značení), až jsme se dostali přímo k řece. Byla čistá a studená. Hodně studená. V řečišti jsme si dali další sváču a vyrazili na cestu domů. Když jsme došli na rozcestí, vyskytla se malá komplikace. Láďa s Pavlem chtěli jít dál, já Michal a Petra jsme chtěli jít domů. Jenomže jsme měli jenom jednu mapu. Trošku jsme se nepohodli, protože kluci se nás snažili přesvědčit, ať jdeme s nimi oklikou. Já jsem nechtěla, protože se mi udělaly puchýře na obou nohou. Sice z bot, které mám už 3 roky a chodím v nich tady běhat, ale prostě se mi udělaly. Takže jsem se už těšila domů. Michal se nechtěl moc odrovnat, protože celou dobu řídil a Petře se už prostě nechtěla jít další 2 hodiny oklikou, když by se pak stejně napojila na cestu, kterou můžeme jít rovnou teď. Nakonec si kluci vzali mapu a šli dál, my 3 ostatní jsme to otočili domů.
Takhle cesta byla jedna z nejkrásnějších, co jsem kdy viděla. Šli jsme po té Královské stezce. Celou dobu vedla podél divoké řeky. Koryto bylo poměrně úzké, i když se chvílema rozšiřovalo. Řeka se valila mezi kameny, byly tam divoké peřeje a vůbec. Všude barevné listí na stromech, zvláštní skalní útvary. Vypadalo to, jako by úzké vrstvy kamene byly geometricky naskládané na sebe. V jednom místě byly ploché kameny a dobrý přístup do vody, tak tam Michal vlezl. Voda měla tak maximálně 7 stupňů. Mě byla zima jen jsem ho viděla, ale byl statečnej. Prostě to byl nádhernej úsek kolem řeky. I místní nám říkali, že tohle je jedna z nejhezčích scenérií tady. A měli pravdu. Na fotkách to ani nejde tak dobře zachytit.
Šlapali jsme dál a brzo jsme dorazili do turistického centra v Abisku. Je to asi 20 minut chůze od vesnice Abisko, kde jsme bydleli. V centru byla moc milá slečna, která nám dala druhou mapu, poradila dobré trasy a taky nám vyzjistila počasí na další den. A měli tam úžasného dřevěného sobíka pro děti. My máme kohouta, Švédové sobíka. :-) Cestou z centra jsme si řekli, že se odměníme a když jsme nakoupili nějaké potraviny v supermarketu, šli jsme na kafe a vynikající borůvkový koláč do restaurace. Mimochodem, supermarket i hospoda zavírají v šest večer, v sobotu v pět a v neděli jsou zavřené celý den. Je to poněkud zvláštní, ale budiž.
Domů jsme dorazili kolem páté, myslím. Kluci přišli tak hodinu po nás. Chtěli jsme se vysprchovat, ale pan domácí nám to zakázal s tím, že musíme šetřit vodu a že se umyjeme až v sauně. Tak jsme si uvařili véču a začali hrát deskové hry. Osadníky. Hráli jsme u kuchyňského stolu, protože byl největší a bylo tam nejvíc místa. Trošku jsme tím asi naštvali skupinku Francouzů. Ale byli vtipní. Stáli kolem nás a pozorovali nás a vůbec je nenapadlo nás oslovit a zeptat se, jestli se nechceme přesunout jinam. Prostě aby s náma nemuseli mluvit, radši si přinesli další stůl a židle. Někdy ten národ nechápu. :-)
V sauně bylo fajn. Hodně teplo, překvapivě. Švédská sauna je smíšená, což mi bylo maličko nepříjemné, ale ne zase tolik. Mám takový zvláštní pocit, že když si sundám brýle a nevidím ostatní, nevidí ani oni mě. Je to blbost, ale alespoň trochu útěcha. :-) Mytí probíhalo následovně. Jo, zapomněla jsem říct, že v této sauně nebyla tekoucí voda. Pan domácí ohřál vodu v kotli a tu nalil do lavoru. My jsme se opláchli teplou vodou, namydlili mýdlem a pak na sebe tu vodu vylili, abychom spláchli mýdlo. Fajn. Po saunování tam byl připravený barel se studenou vodou. Na ochlazení. Nakonec jsem ji na sebe vylila, ale musela jsem se hodně přemáhat. :-) Výsledný pocit stál za to. Ulevilo se mi a cítila jsem se mnohem líp než před saunováním. Pak jsme jenom dohráli Osadníky (prohrála jsem na celé čáře a ještě jsem měla pocit, že si ostatní myslí, že jsem pitomá :-), naplánovali trasu na další den a šlo se do postele.
Chvíli mi to trvalo, uznávám, ale musela jsem počkat, až se všechny dojmy usadí a já si rozmyslím, jak a co vlastně psát. Už jsem to vymyslela, takže tady je pohádka ze severu. :-) Fotky dodám na Piccasu o víkendu. Musím udělat výběr, což není nejsnazší.
4:30 – budík zvoní. Vstáváme v tuhle nehoráznou dobu, protože první autobus z Rikstenu odjíždí o půl šesté. Musíme ho stihnout, abychom se dostali včas na letiště Arlanda, které je na opačném konci Stockholmu. Rychle snídám, připravuju si svačinu a pití na cestu. Samozřejmě mi nedošlo, že si ji nemůžu nechat v příručním zavazadle, ale o tom až později. Na chodbě potkávám Michala, který si ještě narychlo dává nějaké věci ke mě do kufru. Už tak se mi zdá docela těžkej, ale Michal tvrdí, že to bude v pohodě, že 20 kg určitě nemá. Na zastávce se k nám připojí Pavel a už je tu autobus. Cesta na letiště byla v pohodě. Ve vlaku se k nám přidá ještě Petra a dá si další věci do kufru. Naštěstí ho pak už obětavě vozí kluci.
Na letišti nás rovnou obrali o 40 SEK. Na cestu na zdejší letiště se totiž nevztahuje normální lítačka, ale platí se extra. Je to zvláštní, ale budiž. Máme se setkat s posledním členem výpravy, Láďou z Brna. Ten se ale zatím neobjevuje. Začínám vyšilovat. Jednak mám hlad, jednak jsem nervózní kvůli kufru, aby nám ho někdo neukradl, a navíc mám po posledním letu na Krétu strach z létání. Tenkrát jsme měli poruchu a museli jsme se vracet a já na to musím pořád myslet. Ostatní si ze mě dělají srandu, že jsem divná a ať nejsem protivná, ale nemohla jsem si pomoct. Nakonec mě Petra odvlekla k McDonaldovi na snídani, abych se trochu uklidnila. Moc to nepomohlo, ale už nemám aspoň hlad.
Když jsme stáli frontu na odbavení, konečně přišel Láďa. V tom okamžiku jsme si uvědomili, že mám všichni vody v lahvích. Takže jsme je na poslední chvíli narvali do kufru. Samozřejmě že měl 23 kilo. Takže další šok, že to budeme muset doplácet. Naštěstí nám to prošlo. Asi proto, že nebylo plně obsazené letadlo. Ale na pohodě mi to rozhodně nepřidalo. Další šok při osobním odbavení. Jak vůbec nelítám, nevěděla jsem, že můžu mít v příručním zavazadle jenom 100 ml čehokoliv. A já si tam nechala celou kosmetickou taštičku. Takže mi to slečna vyndala a řekla, že jisté 3 lahvičky musím buďto vyhodit nebo nechat odbavit jako speciální zavazadlo. Já byla opět totálně vyděšená, protože se mi to nikdy nestalo a kdesi cosi. Nakonec jsem to zvládla a ani jsem nemusela platit extra za další zavazadlo. Taky jsem samozřejmě zapískala v rámu. Další stres a vůbec. Začala jsem mít křeče v žaludku.
Let byl nakonec OK. Ani špatně mi nebylo. Výhled byl docela hezkej. Letěli jsme něco málo přes hodinu. Norské aerolinky mají hrozně hezké blonďaté letušky. V Luley na letišti už to šlo dobře. Zavazadla jsme si vyzvedli nepoškozený, pronajaté auto na nás taky čekalo. Nakonec jsme dostali Octavii Combi, což bylo docela milé. Chvilku jsme koukali do mapy a radili se o nejlepší cestě. Pak konečně kolem jedenácté vyjíždíme. Čeká nás skoro 500 km.
Lulea je docela hezké město, mají krásný kostel. Ale taky naprosto nepřehledné dopravní značení. Všude značí jenom nejbližší vesnice, ale nějaká vzdálenější města jako orientační body, to vůbec. Tahle zvláštnůstka je typická pro celé Švédsko, takže kdo tam pojedete autem, pořiďte si hodně podrobnou mapu. Chvíli jsme se motali a museli jsme se vracet, než jsme našli správný výjezd. Naštěstí Michal, který řídil, je kliďas za volantem. Seděla jsem vepředu, tak ze mě udělali navigátora. Sice mám poměrně nevyvinutý smysl pro orientaci, ale budiž. Prvních pár kilometrů bylo v pohodě. Pavel nás oblažoval čtením z průvodce. Sice nám to všem po chvíli lezlo po nervech, ale nikdo neměl to srdce mu to říct. Vymyslel ale zajímavý výlet. Asi 15 km od Luley je hodně stará vesnice a jeden z nejstarších kostelů ve Švédsku. Jeli jsme se tam podívat. Kostel byl vážně krásnej. Byl nově opravenej, s krásnýma varhanama, na které tam zrovna někdo preludoval. Vesnička byla plná typických červených dřevěných domků s bílýma rámama oken. Všude už byl pravý podzimní podzim, takže spousta barevných listů na stromech a podobně. Líbilo se mi to. Moc jsme se ale nezdrželi, protože Michal chtěl jet dál. Ještě jsme měli naplánováno pár zastávek.
Cesta po dálnici ubíhala poměrně rychle. Byla lemovaná krásnými přírodními panoramaty. Všude bylo spousta barevného listí, stromů, říček a potoků. Nemám tolik slov, abych to lépe popsala. Krajina byla prostě nádherná. Myslím, že ani na fotkách se mi to nepovedlo tak dobře zachytit. Musí se to vidět.
V autě jsem trošku pospávala. Byla jsem utahaná. V noci jsme naspali tak asi 4 hodiny. Naštěstí jsem se probudila včas na to, abych si mohla vychutnat překročení polárního kruhu. Byla tam malá budka, záchody, cedule s informacema a taky vlajky Švédska a Sámů. Možná ještě i Unie, ale tím si už nejsem jistá. Zastavili jsme, vyfotili se, přečetli cedule a taky vytáhli z batohů bundy. Bylo tu chladněji, ale ne zase nějak hrozně. Kolem 6 stupňů. Bylo krásně a svítilo sluníčko. Zdrželi jsme se asi čtvrt hodinky.
Další cesta byla klidná. Pádili jsme po dálnici, zírali na přírodu a Pavel pořád četl. Tentokrát o Sámech. Hlavně o tom, jak bojovali za to, aby se stali uznaným národem. O jejich historii a další zajímavosti. Tím jsme se bavili až do Jokkmoku. První větší město za polárním kruhem. Po ulicích nebylo moc lidí, což nás trochu překvapilo. V informační kanceláři nám řekli, kde je muzeum Sámů. Pavel s Láďou ho prostě museli vidět. Šli dovnitř, my ostatní jsme si dali jen kávu. Nechtěli jsme se moc zdržovat. Jenže kluci v muzeu byli místo plánované půl hodiny asi hodinu a půl. Michal byl trochu naštvanej, že je to moc dlouho a že nechápou, že musíme jet dál. Byl to první maličkej konflikt, ale ustáli jsme ho.
Pak už byla cesta poměrně v pohodě. Pořád krásná příroda, zmatkování v Galliväre (opět šílené dopravní značení), nákup v Kiruně v supermarketu. Mimochodem, Kiruna je strašně ošklivá. Je to město, kde se těží ruda. Z náměstí vidíte přímo na doly, kde jezdí důlní autobusy. Nic moc tam není. Rychle jsme se spakovali a jeli dál. Už bylo po sedmé a začalo se stmívat. A pořád nás čekalo 140 km. Michal už byl unavenej z řízení. Nabízeli jsme mu, že ho vystřídáme, ale nechtěl. Chápu to, protože auto bylo psané na něj a on byl za něj zodpovědnej.
Nakonec jsme poslední kilometry ujeli a dorazili do Abiska. Je to malá vesnice v národním parku Abisko. Je tam obrovské jezero a součástí jsou i hory. Přesnou rozlohu ale nevím. Chvíli jsme se motali po vesnici, protože jsme nemohli najít penzion. Už jsme byli unavení a protivní, ale všechno dobře dopadlo. Přivítal nás Tomas s otcem, majitelé hostelu. Ukázali nám pokoje a společnou kuchyni. Vypadalo to docela dobře. Mělo to hezkou atmosféru. Maličko nás překvapilo, že peřiny neměly povlečení. To totiž ve Švédsku není běžně v ceně pokoje. Obvykle se dá ale za povlečení připlatit. Ne však tady. Takže první večer jsem z toho neměla moc dobrý pocit. Peřina byla plná podezřelých skvrn a vůbec. Uvařili jsme večeři a zahráli si deskové hry. Společně se španělským párem, který jsme tam potkali. Bylo to fajn. S pomocí Tomase jsme naplánovali trasu na další den a šli spát.
